Václav Klaus a takzvané klimatické změny

Václav Klaus odpověděl minulý týden na pět otázek, které mu položili američtí kongresmani. Tématem bylo globální oteplování. Text otázek přinesl server Idnes. Kdosi si v novinách liboval, jak se Václav Klaus opět zviditelnil na světové politické scéně. Nás zajímá spíše povaha toho zviditelnění.

Problém globálního oteplování planety je ze své povahy odborná záležitost. Svízel je v tom, že zahrnuje nejen to, co se dělo v minulosti, ale co se bude dít v příštích letech a desetiletích. Taková diskuse jen těžko dospívá k obecnějším závěrům, podléhá neustálým korekcím. Děje se oteplování opravdu? Pokud ano, je ovlivněno lidskou činností? A je-li o ovlivněno lidskou činností, jak a v jaké míře? Je zcela zásadní věc, aby probíhala svobodná a otevřená odborná debata a aby nebyla různými ideology tlačena do ukvapených závěrů.

Představa dalekosáhlých klimatických změn, ohrožujících život lidí a život na planetě vůbec, vyvolává úzkost a strach a hodí se k budování ideologií, zejména jakéhosi fanatického chiliasmu, který Klaus jistě právem kritizuje. Kdyby se na jeho zásadách byli lidé schopni domluvit, znamenalo by to nepochYbně omezení jejich svobody – domluvit se na tom však mohou jen velmi těžko. Příměr s komunismem, jakkoli působí v Klausově argumentaci spíš jako strašák, není v jednom ohledu od věci: původně to byla jen bláznivá ideologie s nerealizovatelnými předsevzetími – že jsou nerealizovatelná, ukázalo se, když ji vzali za svou ruští bolševici: to, co pak vzniklo, nebylo žádné nové uspořádání světa, ale jen trochu překabátěné staré ruské samoděržaví. Podstata utopie zůstala jen na papíře.

Bohužel je také Klausovo stanovisko poněkud podezřelé. Když říká, že „vědecká debata na toto téma nebyla dostatečně hluboká“, nelze odhlédnout, že vyjadřuje jen dojem laika – není přírodovědec, ale ekonom. Mluvit o „takzvaných klimatických změnách“ je trochu podobné, jako když komunisté mluvili o „takzvaných lidských právech“. A výtka, že „environmentalisté“ „opomíjejí komplexitu faktorů, které určují vývoj klimatu“ je prázdná fráze, jakoby opsaná z učebnice vědeckého komunismu. To jsou samozřejmě jen maličkosti, bohužel maličkosti příznačné, a budí pochybnost: není náhodou to, s čím přichází Václav Klaus, taky jen fanatickou ideologií, pouhým zrcadlovým obrazem té, kterou kritizuje?

Na první pohled zarážející je i Klausův návrh protiopatření: „Pokud globální oteplení existuje, neměli bychom absurdně proti němu bojovat, ale připravit se na jeho důsledky… zatímco některé pouště se mohou rozšiřovat a některé břehy oceánů nakonec být zaplaveny vodou, ohromné části země – dosud neobydlené kvůli drsnému, studenému klimatu by se mohly stát úrodnými oblastmi, kde mohou žít miliony lidí.“ Především je těžké ubránit se zlomyslné poznámce, že Klaus hodlá na globální oteplení reagovat českou technikou, tzv. odsunem. Takový odsun ovšem, jak dobře víme, předpokládá to, co Klaus vehementně odmítá, tj. nahrazení „svobodné lidské činnosti“ velmi sporným „lidským projektem“ a je uskutečnitelný jen s pomocí poměrně mohutné „nátlakové skupiny“. Za druhé a hlavně, pokud globální oteplení probíhá, je otázka, je-li technicky vůbec možné čelit jeho následkům, a pokud ano, jak. Podle odpovědi na tyto otázky se dá teprve rozhodnout, zda řešení, které Klaus navrhuje, má vůbec nějaký smysl. Teze „nezbývá než počkat si, jak to dopadne, a podle toho se pak zařídit“, je těžko přijatelný defétismus.

Klaus varuje kongresmany: zákonodárci by neměli „rozhodování přenést od občanů na jakoukoli nátlakovou skupinu, která tvrdí, že ví lépe než všichni ostatní, co je pro lidi dobré.“ Myslím, že důležité je hlavně, aby se rozhodovalo na základě spolehlivých odborných expertíz, a aby rozhodovali ti, kdo k tomu mají mandát, tj. politici. A aby se všemi silami zabránilo plést se do věci fundamentalistům a doktrinářům, ať už jsou environmentalisty nebo antienvironmentalisty.

A konečně to, o co podle Klause jde: „chránit a podporovat základní systémové faktory, bez nichž by hospodářství a společnost nemohly účinně fungovat – tj. zajistit lidskou svobodu a fundamentální ekonomické mechanismy, jakými jsou svobodný trh, fungující systém cen a jasně definované vlastnické právo.“ Klaus hovoří dokonce o „morální povinnosti“ vyspělých zemí vůči zemím třetího světa, „vytvořit ve světě takové prostředí, které zajistí volnou směnu zboží, služeb a kapitálových trhů, které umožní využívat komparativních výhod jednotlivých zemí a které bude stimulovat ekonomický rozvoj méně rozvinutých zemí.“ Vypadá to, jako kdyby vyspělé země s méně vyspělými mohly nanejvýš ekonomicky spolupracovat a obchodovat. Základní způsob komunikace mezi jednotlivci a společenstvími ovšem není ekonomika, ale politika. Ekonomické svobody jsou jen její částí, důležitou, ale ne tou hlavní. A svoboda má smysl jen tehdy, když ulehčuje lidem a skupinám splnit poslání, které ve světě mají. Je to svoboda k něčemu. Morální povinností je pečovat o ni, a ne jen o svobodné hospodářství a svobodný obchod. Klausova definice svobody je chudá a jednostranná. Proti environmentalistům stojí „ekonomista“.

25. března 2007