Kopanec na rozloučenou

Jen málokdo by věřil, že brněnský sjezd ČSSD bude mít tak zajímavý průběh. Osvědčení ČSSD-logové ani průzkumy veřejného mínění nenaznačovali, že by předseda Paroubek mohl mít problémy, a člověk, sledující dění ve straně z odstupu a odkázaný na zprávy z druhé ruky (což je můj případ) pak nemá velkou šanci. Při trošce předvídavosti by se ovšem bylo dalo očekávat, že z úspěchu koalice v povolebním přetahování bude mít problémy nejen ODS (jednak jako vládní strana a jednak vzhledem ke způsobu, jímž se protlačila k moci), ale taky ČSSD, která v zápase nakonec podlehla.

Z toho hlediska byl Zemanův „kopanec na rozloučenou“ Paroubkovi dobře načasovaný a přesně cílený. Povzbudil ve straně dosud skrytou nespokojenost s předsedou a jeho politikou.

Nespokojenost je snadno pochopitelná: jednak Paroubkovy autokratické a hulvátské způsoby musí dráždit každého normálního člověka (a není nejmenší důvod předpokládat, že většina delegátů sjezdu nejsou v tomto smyslu normální lidé). A za druhé: jakkoli je Paroubkovo soustavné a hlučné chvástání sugestivní, nedá se natrvalo zastřít, že nemá úplnou oporu v realitě. Předsedovi ČSSD se podařilo vytáhnout stranu z velkého maléru: ale nepodařilo se mu (byť jen o fous) vyhrát volby a taky jeho postup v povolebním zápase byl problematický: v okamžiku, kdy se dohodl s Kalouskem, byl už na krok od triumfu – jenže pak se mu nepodařilo vnutit z pozice síly ODS velkou koalici (chtěl toho na ní zjevně příliš mnoho) a strana nakonec skončila v opozici. Není pochyb, že mu to hodně „přátel“ má za zlé.

To, že se zbavil Zemana, je pochopitelné, nemohl dělat nic jiného a udělal by to každý na jeho místě, už z pouhého pudu sebezáchovy. Zemanův odchod však probudil k životu lidi, které si Paroubek tak či onak znepřátelil.

Problémem pro něj v tuto chvíli asi nejsou Zemanovi stoupenci: těch se dílem zbavil, dílem je přetáhl na vlastní stranu – a tomu je těžko se divit, protože má se Zemanem společný v podstatě i program (spolupráce s komunisty), i manýry. Řeči o modernizaci strany jsou za těchto okolností jen pokrytecké mlžení, a změny jako přímá volba předsedy ve skutečnosti zvyšuje šanci vedení její výsledek zmanipulovat. Mezi zemanovci a paroubkovci není skutečný programový konflikt.

Také stoupenci špidlovské „ČSSD s lidskou tváří“ jsou dílem rozprášeni, dílem se přidali na Paroubkovu stranu.

Na sjezdu se utvořil jakýsi zárodek nové protiparoubkovské opozice (Starec, Hulínský), jenže zatím není jasné, co vlastně chce. Jejich vzpoura byla viditelná, přinesla však jen dílčí výsledky. Přesto byli úspěšnější než na podzim nespokojenci v ODS. Utrhli pro sebe poměrně významnou funkci předsedy Ústřední kontrolní komise, takže Paroubek bude snad pod jakousi kontrolou.

ČSSD je zvláštní strana: pravidelně si volí do čela arogantní hrubiány a na čas se jí to vždycky vyplatí. Pak se ale zjistí, že úspěchy těchto lidí u veřejnosti jsou časově omezené a že přitom dokážou svým spolupracovníkům udělat ze života učiněné peklo. V tom okamžiku začne strana projevovat pud sebezáchovy. Jeho projevem je nyní to, že podpora Paroubkovi je v podstatě podmíněná (hubených 60%) a že mu posadili za krk člověka, který ho bude pozorně sledovat. Kdyby byli ještě navíc zvolili Hulinského za místopředsedu pro řízení strany, byli by nejspíš zasadili Paroubkovi smrtící ránu v situaci, kdy na výměnu v nejvyšší funkci nejsou ještě vůbec připraveni a hlavně široko daleko není nikdo, kdo by tu funkci byl ochoten a schopen převzít. Zafungoval – mimo jiné - celkem přirozený strach z rozvratu.

Problém je jen v tom, že Paroubek je, jak se zdá, poměrně nepřístupný lekcím tohoto druhu. Zatímco Zeman pochopil, že volby v roce 2002 by pro ČSSD za jeho předsednictví nedopadly dobře a že b se tím tak říkajíc odvařil, a odešel proto do vysočanských lesů čekat, až hop bezradní podřízení zavolají zpátky, Paroubek disponuje politickou vytrvalostí Shakespearova Richarda III.

Co bude dál, je věcí ČSSD a jejích zodpovědných funkcionářů. Bude to zajímavý pohled a kdyby se na to politický pozorovatel mohl dívat z dostatečného odstupu (např. z nějakého idylického městečka někde v Nové Anglii) – mohl by si to jak patří vychutnat.

25. března 2006