ARCHIV

Výměna kocourů v ČSSD završena

Miloš Zeman vystoupil z ČSSD. Jeho odchod je reakcí na trestní oznámení, které na něj kdosi podal v souvislosti s případem JUDr. Altnera. Expředseda ČSSD si myslí, že je inspirovaly špičky ČSSD. Dost bych se divil, kdyby zrovna v tomhle neměl pravdu. Paroubek mu potřebuje zatnout tipec, ale on ani ČSSD ho zažalovat nemůže. Nedělalo by to dobrý dojem.

Hvězda Miloše Zemana začala stoupat ve chvíli, kdy se ustavilo Občanské fórum jako líheň osobností. Sametová revoluce žila kultem osobností: osobnost v pojetí ranného období naší nové demokracie znamenala lehce vyšinutého exhibicionistu s energií zuřivé hospodyně a nadměrně zbytnělou ctižádostí. Miloš Zeman byl ukázkový případ takové osobnosti (jen o málo civilnější variantou osobnosti je náš nynější prezident). Ctižádost osobností se tehdy navzájem vylučovala a v soutěži ostrých loktů vyšel Zeman zkrátka (byl osobností příliš výraznou, chyběla mu špetka trpělivosti a taktu).

Osobnost svržená do podsvětí se Občanskému fóru a jeho dědicům pomstila tím, že pozvedla ČSSD, stranu, která nevzešla z líhně Pravdy a Lásky, z nicotnosti na nejvyšší stupně v politické soutěži krásy. V trojhvězdí Havel – Klaus – Zeman byl Zeman jednu chvíli ten nejúspěšnější. Strhl na sebe lidi frustrované z toho, že se na ně v OF a nástupnických organizacích nedostalo, a podařilo se mu zničit republikány tím, že jim odloudil voliče. Vyvrcholením jeho politické kariéry pak byla opoziční smlouva.

Osobnost se ovšem na špici velké strany, která má vlastní váhu a setrvačnost, dlouho neudrží. Nesnesitelné osobní vlastnosti předsedy ČSSD (přetrumfl v této věci Klause, a to už je co říci) jeho méně bojovné kolegy, kteří toužili po klidnější a méně konfliktní politické existenci, nejdřív znepokojovaly a nakonec znechutily. Zeman usoudil, že jediný způsob, jak si udržet pozici, je odebrat se na čas do ústraní. Učinil to spektakulárně, odstoupil ze všech funkcí a odebral se na Vysočinu užívat klidného důchodu, věnovat se přírodě a četbě. Skoro nikdo mu to tehdy nevěřil, a právem.

Zemanův manévr spočíval na dvou premisách:

Za prvé, jeho ctižádostiví nástupci jsou natolik neschopní, že se zakrátko sami znemožní.

Za druhé: v tu chvíli si strana, v níž měl velkou autoritu, vzpomene na svého demiurga a povolá ho se slávou zpátky.

První předpoklad se dokonale potvrdil. V tom druhém se Zeman katastrofickým způsobem přepočítal (zavařil si to do jisté míry sám, např. už překotným, ambiciózním a špatně připraveným pokusem o návrat do politiky v prezidentské volbě).

Jeho přívrženci se prokázali být ještě neschopnějším, než jeho odpůrci. Nakonec mu z nich nezbyl skoro nikdo. Jeden dnes věší bulíky na nos zahraničním novinářům, druhý dělá ředitele blázince, třetí hájí myslivce před hanobením v televizních večerníčcích. Ale hlavní Zemanův problém je Jiří Paroubek. Ukázalo se totiž, že ve střetnutí s někdejším ekonomickým náměstkem RAJ nemá osobnost, zrozená ve víru sametové revoluce, žádnou šanci. Náměstkovy manažerské zkušenosti na osobnost bohatě stačily. Paroubek nabídl Zemanovi spolupráci v předvolební kampani a zároveň pomalu likvidoval jednoho jeho stoupence za druhým. Zeman trapně naletěl. Po volbách se pak nový předseda ČSSD svého spolupracovníka bez okolků zbavil (v této věci se Jiřímu Paroubkovi vůbec nedivím, zachoval se racionálně, život se Zemanem za krkem by byl k zešílení).

Je otázka, co si vlastně Zeman od spolupráce s Paroubkem do budoucna sliboval. Osobou kompetentní to zjistit by byl nejspíš už zmíněný ministr zdravotnictví Zemanovy vlády, nyní ředitel kliniky, která se profesionálně zabývá osobnostmi. Zeman rozhodně velmi brzy poznal, že to, co od spolupráce očekával a o čem asi ani sám přesně nevěděl, co to je, zůstane nenaplněno.

Proto z posledních sil zasadil Paroubkovi mocnou ránu tím, že účinně dopomohl Topolánkově vládě ke získání důvěry. Zasáhl Paroubka na citlivém místě, ale jeho pozicí ve straně neotřásl. Paroubek má totiž proti Zemanovi jednu velkou výhodu: není osobnost. A tak Zeman nakonec dospěl k závěru, že mu nezbývá než se poohlédnout, kde nechal tesař v impozantní stavbě ČSSD díru. Jeho vystoupení dva dny před stranickým sjezdem je sice mocným bouchnutím dveřmi, ale taky přiznáním bezmoci. Paroubek může být spokojen, zvenčí už ho Zeman nebude moci nijak účinné trápit.

To, co se stalo v ČSSD, je logické: zná to každý, kdo si k jednomu nevykastrovanému kocourovi v domácnosti po čase pořídil druhého. Mladší, silnější a iniciativnější začne starého po čase utlačovat, starší se vyhýbá konfliktu, pak chodí domů už jenom proto, aby se najedl, a nakonec odejde navždy, aby se poohlédl po klidnějším útočišti. Způsob řešení výměny kocourů v ČSSD proběhl zcela v mezích politické kultury, jež je této straně vlastní. Má teď ovšem před svým velkým rivalem, ODS, významný náskok: tu totiž faktická výměna kocourů teprve čeká.

21. března 2007