ARCHIV

Pro základnu

Někdy minulý týden proběhla v Praze demonstrace tentokrát na podporu zřízení radarové základny USA. Vlastně – demonstrace je v tomto případě poněkud nadnesené slovo. Organizátoři (před časem na sebe upozornili rozverným heslem „nechceme radar, chceme rakety“) ji pojali jako veselý happening. Sešlo se asi osmdesát lidí, někteří z nich byli vybaveni badmintonovými raketami. ČT zlomyslně doplnila svou informaci o této akci záběry z demonstrace proti základnám na Václavském náměstí. Sešlo se asi dvacetkrát tolik lidí, dav odhodlaný a zapálený. Kdyby se obě demonstrace srazily, ani by se nepoznalo, zda se těch osmdesát veselých intelektuálů rozuteklo nebo ne. Tak málo jich bylo.

Nepoměr mezi oběma akcemi je ještě daleko věší než nepoměr mezi příznivci a odpůrci radarové základny (podle průzkumů cca 70% ku 30% v její neprospěch). KSČM, poslušně sledována svou pravicí, zorganizovanou zatím přechodně v ČSSD, se konečně opět postavila do čela masám. Happening na Hradčanském náměstí vypadal ve srovnání s tím, co předvedla, jako parodie na zoufalý pokus pražských vysokoškoláků o demonstraci proti totalitě v únoru 1948. A člověk může snadno nabýt dojmu, že svoboda u nás mele z posledního. Puč, který by s ní definitivně skoncoval, se zatím nekoná; nejspíš ho ani nebude zapotřebí, sesype se sama od sebe.

Jak je možné, že komunistická a kryptokomunistická uskupení jsou organizačně a manažersky o tolik schopnější než stoupenci základen? Přitom situace je zlá: někdo už myslím napsal, že odmítnutí základny bude mít podobně osudový význam jako odmítnutí Marshallova plánu v roce 1947.

Nebezpečí, že k nám někdy v budoucnu spadne nějaká íránská raketa (samozřejmě taková, kterou vystřelí neví se kdo neví se odkud, Írán s tím nebude mít vůbec nic společného) nelze sice podceňovat, ale český člověk realisticky odhaduje, že naše malá a poměrně chudá země nebude nejspíš patřit k upřednostňovaným cílům. Daleko víc na ráně jsou naši přátelé, regionální mocnosti EU: Francie, Německo, Španělsko, Velká Británie. Tři čtyři zásahy stačí vyvolat chaos a rozvrat, jehož pak snadno využije početná muslimská menšina k tomu, aby dokonala dílo zkázy.

To pro nás bude mít bohužel osudový význam: svou národní bezpečnost jsme svázali s evropskými a transatlantickými institucemi, s EU a NATO. Byly kdysi vytvořeny pod tlakem ruského nebezpečí a zatím se nepodařilo dát jim nějakou novou náplň. Jakmile budou otřeseny nebo zničeny, přijde na řadu menšina v ČR, totiž ta ruská. Nejde jen o gastarbeitery nebo o početnou kolonii tzv. podnikatelů, ale především o ty její příslušníky, hovořící vytříbenou češtinou – různé politické zájmové skupiny citlivé na signály z Moskvy (nejsilnější z nich je KSČM, ale zdaleka není jediná).

Nechci Rusko démonizovat. To, co dělá, je přirozené. Je stále ještě supervelmoc, má své strategické cíle a ovšem i své mnohastaleté tradice. A má mocnou zbraň v zásobách strategických surovin, jimiž drží v šachu celou Evropu. Těžko se taky divit, že touží obnovit svůj vliv na územích, které kdysi získalo díky vítězství v druhé světové válce, a o něž o půlstoletí později takřka bez jediného výstřelu přišlo. Rusové nechystají nějaký přímý úder, nemají na něj a nemají ho ani zapotřebí. Stačí jim počkat si, až budou vlivní západní spojenci středoevropských králíčků příliš zaměstnáni islámskou invazí, a ty zemičky jim samy spadnou do klína jako shnilé hrušky.

V případě ČR to bude o to snadnější, že během „sametové revoluce“ ani po ní jsme se nedokázali zbavit benešovských iluzí, po nichž jsme kdysi sklouzli do Ruska. Vězíme stále jednou nohou v minulém marasmu. Nepůjde taky o žádný komunismus, komunismus je mrtvý. Až nás budou naši příští patroni pacifikovat, budou se o sto šest křižovat a klanět před svatými obrázky. A ve srovnání s islámským nebezpečím bude pro mnoho lidí u nás obnovení ruského vlivu menším zlem. Jak kdysi říkával nebožtík Jan Werich: jako bratrská pomoc to stojí za hovno, ale jako okupace to ještě ujde.

Jediný způsob, jak může malá země jako ČR této budoucí (a vlastně zčásti už přítomné) hrozbě čelit, je:

Za prvé, snažit se v rámci svých možností posílit evropské instituce a dát jim novou tvář, odpovídající nynějším výzvám; už proto, že půjde i o věci společné obrany, sotva se to obejde bez další integrace EU.

Za druhé: najít si v EU a v NATO evropské spojence a spolu s nimi čelit sebevražedným emancipačním sklonům vůči USA; bude to velmi těžké, ale nic jiného nám nezbývá.

Šance, že se u nás prosadí taková politika, jsou ovšem nevelké: Klaus se Zahradilem ji nejsou schopni dělat vůbec, Topolánek s Vondrou sotva. A česká veřejnost? Až bude nejhůř, nejspíš se zase sejde na Hradčanském náměstí osmdesát lidí s badmintonovými raketami.

18. března 2007