ARCHIV

Okno v Soukenické

Už se zase blíží Velikonoce: trochu naivně předpokládám, že zároveň s tím stoupá veřejná tolerance k textům a vzpomínkám, které nějak souvisejí s náboženstvím. A tak se vracím k jedné, na niž jsem se chystal už před časem, ale pak jsem si netroufl. Teď mi připadá ta správná chvíle: těžko se zbavit dojmu, že běh věcí veřejných se obrací čím dál tím víc k horšímu. V té situaci cítí staří lidé nutkání schovat se někde ve své poměrně rozlehlé minulosti.

V době mého útlého dětství, každou neděli dopoledne, jsem chodil s rodiči a prarodiči do „shromáždění“. Modlitebnu si poměrně dobře pamatuji, ačkoli jsem tam už šedesát let nebyl. Její umístění i vzhled striktně odpovídaly předpisům Tolerančního patentu: žádné věže, žádné zvony, žádný vchod z ulice: šlo se přes dvůr a pak do prvního nebo druhého patra. Nevím, zda to byla jen náhoda, nevím, zda v době, když si ji naše církev pořídila, ta přísná pravidla ještě platila. Mohlo to být docela dobře jen tím, že si církev na světskou parádu příliš nepotrpěla. Považovali ji právem za zbytečnou.

Děti, aby nerušily, měly „nedělní školku“. Protože jsem byl dítě nespolečenské a styky s vrstevníky jsem nevyhledával, bylo mi nejpříjemnější, když jsem pak mohl spolu s rodiči absolvovat část hlavní bohoslužby. Ve stropě bylo velikánské skleněné okno, rozdělené do mnoha políček. Místnost byla zalitá světlem.

Druhá věc, kterou si pamatuji, je žalm 23. Ne celý, jen první čtyři verše. Cituji je podle kralického překladu, který jsme tehdy užívali:

„Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku.

Na pastvách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivodí.

Duši mou občerstvuje, vodí mne po stezkách spravedlnosti pro

jméno své.

Byť mi se dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebuduť se báti

zlého, nebo ty se mnou jsi…“

Je to zvláštní: co může šestiletému dítěti říci údolí stínu smrti? Naopak, když člověku táhne na sedmdesát, cítí, že je má jaksi na dosah. Rád by se někam schoval. Třeba do minulosti.

Četl jsem docela pěknou úvahu jakéhosi astronoma o teoretické možnosti cestování v čase, respektive nazpátek proti proudu času. Závěr zněl: nepokoušejme se dívat do minulosti, nic tam není. To je pohled realisty. Ovšem, nemůžeme se vrátit někam zpátky a hledat tam útočiště před nepřízní přítomné doby.

V přeneseném smyslu a při troše pozornosti se v minulosti tu a tam něco najde. Například to velké stropní okno a žalm 23.

18. března 2007