ARCHIV

Korespondence s Jiřím Pehe

Asi před měsícem jsem dostal dopis od pana Jiřího Pehe. Vztahuje se k následující poznámce z naši rubriky Co týden dal ze středy 14. února t.r.: „Pan Jiří Pehe razí v Právu nový význam slova kádrovák. Kádrovák je ten, kdo řekne o člověku, který spolupracoval s StB, že spolupracoval s StB. To se dnes podle Práva a podle pana Pehe nesmí. Je to „jakobínství“. Protože se nechci zbytečně opakovat, dávám k dispozici svůj výklad slova kádrování, který jsem v Událostech zveřejnil před dvěma roky.“ Omlouvám se autorovi dopisu i čtenářům, že se k věci dostávám teprve teď – musel jsem napřed vyřídit polemiku se senátorem Zlatuškou, jehož dopis přišel dříve. Pan Pehe píše:

Vážený pane kolego,

S pozdravem Jiří Pehe

A moje odpověď:

Vážený pane,

Omlouvám se za zdržení s nímž zveřejňuji Vaši reakci na citovanou zmínku v Událostech. Mám k ní pár poznámek:

Především k Vaší definici kádrováka. Nerozumím tomu, co znamená „samozvaný“ (hodnotitel minulosti jiných lidí). Je třeba mít k hodnocení minulosti jiných lidí nějaké úřední pověření? Ale to právě skuteční kádrováci přece měli! „S předem daným cílem tyto lidi zdiskreditovat nebo vykreslit jako „nezpůsobilé“ k výkonu určitých zaměstnání – to vše na základě velmi jednoduché, obvykle ideologické šablony.“ Podle této definice je kádrovák vedoucí supermarketu, který zkoumá, zda se k němu nehlásí do práce notorický kleptoman. Má předem daný cíl kleptomana vykreslit jako nezpůsobilého k výkonu funkce skladníka, a to podle velmi jednoduché šablony. Taky si myslím, že Češi, kteří se za války veřejně ztotožňovali s nacistickou ideologií, si po válce bohatě zasloužili být diskreditováni a prohlášeni za nezpůsobilé k výkonu určitých zaměstnání (např. zrovna toho novinářského). Zde je šablona navíc i ideologická.

Nemohu souhlasit s tvrzením, že podobnou kariéru jako Tošovský u nás dělaly statisíce lidí. Dělaly ji stovky, maximálně tisíce lidí, kdežto miliony lidí se s režimem nespustily způsobem jen zdálky srovnatelným s tím, jak si zadal Tošovský. Nepohrdejme tolik našimi bližními: k tomu, abychom mohli pár stovek lidí neprávem vyvinit, musíme statisíce neprávem očernit. Doporučujete rozlišovat: zde je příležitost. Je něco jiného podávat zprávy StB, a něco jiného jít do prvomájového průvodu nebo vstoupit do ROH.

Píšete, že podobné kariéry dělali někteří novináři, kteří stále ještě fungují v deníku, jenž aféru spustil a svatouškovsky se pohoršuje nad tím, cože je ten Tošovský za člověka. Měl byste ty novináře jmenovat. Byli to ti, co o Tošovském psali? A existuje kolektivní vina „deníku“? Jak potom můžete psát do Práva?

Pokud jde o schopnost odpouštět, jsem velmi pro. Jenže odpustit má smysl jen tomu, kdo ví, že je mu co odpouštět a o odpuštění stojí. A odpouštět těm, kteří jsou přesvědčeni, že se vždycky chovali vzorně? Proč, ještě bychom je urazili!

Mluvíte o některých komentátorech, kteří jsou prý příliš mladí na to, aby nám mohli svým životem dosvědčit, že se též neuplatní v každém příštím režimu, pokud by se poměry změnily. Z toho plyne, že soudit ty, kteří selhali v minulosti, mají právo jen ti, kteří dávají záruku, že neselžou v budoucnosti. Kdo to může zaručit? Selhat mohou nejen mladí, ale i staří. Selhat můžete Vy i já. Takovou záruku by Vám snad mohl dát jen Bůh, pokud v něho věříte – dovolil bych si však odhadnout, že k tomu nebude ochoten. A co je to „příliš mladý“? Psát dějiny znamená (mimo jiné i) soudit ty, kteří selhali, protože historiografie je soud nad minulostí. Jenže z hlediska dějin jsme všichni beznadějně mladí.

Pokud jde o sudetské Němce: kolektivní vina znamenala prohlásit za vinné všechny osoby německé národnosti. Kolektivní vina neznamená prohlásit za vinné důstojníky a agenty StB, stranické hodnostáře od určité funkce výše a milicionáře, protože ti všichni se pro svou roli rozhodli. Píšete, že se má rozlišovat. Ale vždyť se rozlišuje. Lustrační zákon, který se vztahuje na tyto lidi, se zjevně na pana Tošovského nevztahuje. Taky nikdo netvrdí, že pan Tošovský je totéž co Biľak nebo Štěpán. Co mají všichni tihle lidé, důstojníci, StB, agenti, straničtí funkcionáři, Biľak, Štěpán a Tošovský společného, je to, že dělali něco, co se dělat nemělo, přesněji řečeno nesmělo. A co drtivá většina lidí nedělala. V tomhle jediném smyslu patří do jednoho pytle. A to je potřeba říkat, nahlas, k tomu člověk nepotřebuje žádné úřední pověření ani osvědčení spolehlivosti. Naděje, že se nejen mladí lidé, ale i starší a staří, já a Vy, něčeho podobného v budoucnu nedopustí, tu bude jen tenkrát, když bude znovu a znovu veřejně a hlasitě zdůrazňováno: tyhle věci se dělat nesmějí.

S pozdravem Bohumil Doležal

12. března 2007