ARCHIV

Věc veřejná

V poslední době mne zaujaly dva čtenářské ohlasy, které došly do Událostí. Nepíšu tu o nich proto, že bych si chtěl vyřizovat účty s těmi, co se mnou v tom či onom nesouhlasí. Nebylo by to vůči čtenářům korektní. Zdá se mi jen, že otvírají jakýsi problém, o němž je dobré ztratit pár slov.

První dopis se týká několika nevlídných slov, které jsem utrousil na adresu Kaplického návrhu nové budovy Národní knihovny. Je formulován velmi ohleduplně, místo, které mne zaujalo, zní: „Bylo by možná vhodné se nevyjadřovat za každou cenu ke všemu, i k věcem, se kterými nejsem zcela obeznámen, nebo alespoň ne tak rezolutně.“ (Čtenář má jistě pravdu v tom, že opatrnější formulace má své výhody; výhody může však mít i formulace rezolutní, je to případ od případu).

Druhá reakce se týká případu vicepremiéra Čunka (a svědectví jeho bývalé sekretářky Urbanové): „Zveřejněná fakta jsou prosáta tichou poštou a podrobena zkoumání těmi, kteří o tom nemohou nic vědět.“

V obou případech tedy výtka zní (když ji zjednodušíme a trochu „zrezolutníme“: nemluvte o tom, o čem toho dost nevíte. U ní bych se rád zastavil.

Jsou obory, v nichž se dá nedostatečná znalost podstatných faktů snadno prokázat a zároveň platí, že nedostatečná znalost diskvalifikuje. Odborná debata třeba v astrofyzice vlastní odstředivou silou usvědčí a odmrští indolenty.

Ve výše uvedených případech ovšem nejde o ryze odborný spor, ale o věc veřejnou. Člověk by měl samozřejmě znát základní fakta, ale zároveň by měl mít na věc nějaký názor a neměl by se bát ho veřejně říci. Například když jde o významnou novostavbu, která poznamená tvář města, v němž žije, nebo když jde o politický problém a otázku spravedlnosti, kde od rozhodnutí závisí lidské osudy. Pouhé konstatování, že ten druhý nedisponuje dostatečnými vědomostmi, je podloženo pouze osobní autoritou pisatele, která se dopisem jen těžko zprostředkuje.

Problém stavby na Letné je problém estetický (líbí-nelíbí); a kromě toho -což s tím souvisí – jde o to, jak se bude stavba vyjímat na místě, kam je situována. Bohužel nelze racionálně, přesvědčivými argumenty člověku dokázat, co se mu má líbit a co ne. Přitom to ale zase není tak, že by „hezkost“ nebo „ošklivost“ byly čistě subjektivní kategorie. Trvá jen určitou dobu, než se jejich závaznost stane zjevnou. Děje se tak v procesu, v němž si lidé vyměňují názory; úlohou posuzovatele není ani tak, aby prokázal, „proč“ se to má líbit (nebo nelíbit), ale aby srozumitelně vyložil, jak se mu to líbí (nebo nelíbí). I takový názor může být přesvědčivý a mít tedy určitou závaznost. O tom, co je hezké a co ne, se lze hádat. Dokonce je to zapotřebí. Nelze to ale dokázat tak, jako nějaký fyzikální zákon.

Čunkův případ je politikum. Nejde o to, co kdo muže či nemůže vědět, ale o to, co ten, kdo o tom mluví, neví, a přitom je to podstatná věc, bez níž nelze dojít ke spravedlivým závěrům. Debata o tom je upřímně řečeno důležitější než debata o nějaké stavbě, jde o lidi.

Nesouhlasit s vysloveným názorem je v obou případech legitimní a je toho dokonce zapotřebí. Přitom není nutné, aby nesouhlasící formuloval nějaké studie či eseje, stačí jen pár vět, jde jen o jakési „nastavení“: nemáte pravdu, protože jste zanedbal, zkreslil či zamlčel to a to a to. Naproti tomu pouhý odkaz na nedostatečnou informovanost neříká vlastně nic.

12. března 2007