ARCHIV

Klaus for president?

Jde vlastně o dvě otázky: je to pravděpodobné? A je to žádoucí?

Pokud jde o tu první: nyní se zdá, že k pohodlné volbě ve třetím kole stačí, když se na jeho kandidatuře dohodnou ODS a KDU-ČSL. KDU si přitom může dovolit postavit v prvním kole vlastního protikandidáta, je nepravděpodobné, že by do třetího kola prošel.

Prezident se volí tajně. Tajná volba znamená pohodlné přítmí, v němž se mohou mnozí odhodlat k tomu, co by si veřejně učinit netroufli. Z výsledku se dá v hrubých rysech vydedukovat, kdo jak hlasoval, docela spolehlivé to není.

Jakousi roli sehraje velká veřejná podpora současného prezidenta. Pokud nedojde k nějakému politickému kataklysmatu, do volby vydrží. Má jen podpůrnou roli, ale i to znamená mnoho.

Hovoří se o možnosti rozkolu v ODS. Topolánkovi příznivci nejsou v dobré situaci. Vážnost vlády je malá a v příštích měsících sotva vzroste. Topolánek se zatím představil spíš než jako politická alternativa k čestnému předsedovi ODS v roli pubertálního synáčka, trucujícího ve sporu s autoritativním tatínkem.

Z toho plyne, že pokud se nestane nic zcela mimořádného, má Klaus druhou volbu jistou.

Ani odpověď na druhou otázku není zvlášť komplikovaná. Největším úspěchem Klausova prvního prezidentského období je nepochybně jeho vysoká popularita. Pracoval na ní úporně a obratně. Problém je, že vysoká popularita sama o sobě o svém nositeli mnoho nevypovídá. Je trochu podezřelá (svědomitý politik se čas od času nevyhne nepopulárním krokům) a je třeba se ptát, čím jí dosáhl.

Klaus si po nástupu do funkce vytknul cíl být prezidentem nikoli aktivistickým, ale aktivním. Zároveň se usiloval profilovat na pozadí toho, co dělal jeho předchůdce, který se leckdy pohyboval na hraně ústavy a pomáhal si neobratnými intrikami. Výsledek je ten, že Klaus pokračuje v Havlových stopách, jen to dělá vzhledem ke svému přirozenému politickému nadání o hodně šikovněji.

Od počátku usiloval via facti rozšířit své prezidentské kompetence. Bylo to v maličkostech – např. když chtěl testovat kandidáty na ministry co do jazykových znalostí nebo žádal od Grosse 101 poslaneckých podpisů s podporou - zde ovšem hrála roli prezidentova pochopitelná nechuť jmenovat vládu spolupracující s komunisty a závislou na nich; je paradoxní, že se tomu nakonec stejně neubránil.

Podstatnější byla vlastní prezidentova zahraničněpolitická linie, která se až do voleb zcela lišila od politiky tehdejších vlád. Prezident energicky hájil potřebu emancipace vůči snahám o hlubší integraci EU. Zároveň zatížil vztahy s USA netaktními výroky v době invaze od Iráku a srovnáním případného pobytu amerických vojáků na našem území s ruskou okupací. Věcně vzato projevil prezident potřebu emancipovat se od našich nejdůležitějších spojenců, protože ví, že emancipace („hájení národních zájmů“) u veřejnosti zabere. Formálně vzato vznikla dvojkolejná zahraniční politika (vláda kontra Hrad), což je nebezpečné a směšné.

Pokud jde o prezidentovu roli v povolebních tahanicích, dopustil se přinejmenším dvojího lapsu: nepověřil sestavením vlády také předsedu druhé nejsilnější strany, což by se jednak bylo slušelo, jednak by se nejspíš otevřela cesta k předčasným volbám jako nejčistšímu řešení situace. A za druhé, snažil se nenápadně zbavit nemilovaného Topolánka a zároveň prosadit velkou koalici. Když se mu to nepodařilo, trucoval jako malý kluk.

A to nemluvím o směšných detailech jako je moderování diskusí organizovaných CEP. V tom náš prezident trochu připomíná některé římské císaře (Caligula, Nero), kteří ovšem dávali přednost tanci, básnění a zpěvu a byli k oponentům podstatně brutálnější.

Pan prezident Klaus má zálibu v líbivých řešeních. Zároveň nedokáže držet roli civilního, „neaktivistického“ prezidenta. Zdá se, že právě proto bude zvolen. Zároveň jsou to zcela dostatečné důvody k tomu, aby zvolen nebyl.

Lidové noviny 3. března 2007