ARCHIV

K výročí česko-německé deklarace III.

Sněmovna nakonec deklaraci velkou většinou schválila. Sociální demokraty oblomilo teprve to, že se tak stalo touto „uvozující větou“: „Poslanecké sněmovna Parlamentu České republiky po vyslechnutí předsedy vlády České republiky a ministra zahraničních věcí a na základě tohoto vládního zdůvodnění souhlasí s česko-německou deklarací o vzájemných vztazích a jejím budoucím rozvoji, podepsanou vládami obou zemí dne 21. ledna 1997, která vyjadřuje vůli obou států zabránit tomu, aby byla minulost zátěží evropské budoucnosti.“ (Cituji dle parlamentního zápisu, v textu je zjevně chyba, má tam být „jejich“, ne „jejím“). „Uvozující věta“ je nenápadnou a přitom jednostrannou interpretací textu deklarace. V té se mluví o tom, že obě strany „zaměří své vztahy do budoucnosti“, ale zároveň i o tom, že „společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti“. Zároveň výslovný odkaz na Klausovo a Zieleniecovo vystoupení a na to, že Sněmovna souhlasila „na základě tohoto zdůvodnění“ dělá z Klausova a Zieleniecova projevu jakousi pro českou stranu závaznou interpretaci. To znamená nekorektní posun; není divu, že při hlasování poslanci (a ministři) Ruml a Vodička byli proti.

Jak vypadalo „vládní zdůvodnění“, na jehož základě Sněmovna s deklarací souhlasila?

Tehdejší premiér Václav Klaus zdůraznil politický závazek, „že budoucí vztahy nebudou zatěžovány politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti“ (citát z deklarace), což prý znamená, že „tyto otázky patří minulosti“. O tom se ale v deklaraci nemluví, říká se tam, že „spáchané křivdy náležejí minulosti“.

Klaus se zároveň přihlásil k teorii příčiny a následku ještě radikálnější formulací (v deklaraci se „jednoznačně říká, kdo tyto věci způsobil“) s tím, že řeč je i „o našem vlastním příspěvku k pocitům křivdy mezi oběma národy“. Způsobili si to Němci sami, my jsme k tomu jen trošku přispěli. Vykutálené.

Klaus upozorňuje, že „deklarace respektuje kontinuitu českého právního řádu i platnost příslušných dekretů prezidenta republiky. Ve skutečnosti se ovšem v Deklaraci jen konstatuje, že každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor (tedy nerespektuje ten právní názor sám o sobě, ale pouze skutečnost, že je jiný). V této souvislosti zároveň vyzdvihl, že vzájemným uznáním závaznosti právních řádů obou zemí se německá strana zavázala nezatěžovat vzájemné vztahy majetkoprávními otázkami. U toho je třeba se zastavit. Německý stát žádné majetkoprávní nároky na Českou republiku nevznášel (to se konstatuje i v důvodové zprávě k deklaraci, o níž bude ještě řeč). Majetkoprávní nároky mohou vznášet, a taky vznášeli, jednotlivci zastoupení sudetoněmeckými organizacemi. Přesněji řečeno dávali najevo, že takové nároky mají. Vláda žádného demokratického státu v tom svým občanům nemůže bránit. V tom smyslu kancléř Kohl na následné tiskové konferenci prohlásil, že deklarace se otázkou majetkových nároků nezabývá a nepovažuje je za vyřízené. Schröderova vláda pak udělala další vstřícný krok a prohlásila, že německá vláda a německý stát majetkové nároky sudetských Němců nepodporují. To pak českou stranu poněkud uklidnilo.

A konečně Klaus mluví o tom, že deklarace obsahuje „vyjádření lítosti nad utrpením a křivdami, které se staly nevinným lidem v důsledku poválečného vyhnání“ a nad „excesy, které provázely tzv. divoký odsun“. V deklaraci se ovšem říká, že utrpení a křivdy se staly „vyhnáním a nuceným vysídlením“ jako takovým. Co znamená tento malý stylistický posun, to „v důsledku“, lze pak vyčíst ze Zieleniecova projevu a z důvodové zprávy. O „tzv. divokém odsunu“ není naopak v deklaraci ani slovo.

Klausův projev je (jak je tomu u autora zvykem) šikovně zformulovaný a všechna šídla v pytli jsou dobře utajená. Ministr zahraničí Zieleniec byl o hodně bezelstnější: zdůrazňoval rovněž, že obě strany nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami, pocházejícími z minulosti, že křivdy náleží minulosti, že ČR i SRN zaměří své vztahy do budoucnosti a při jejich utváření budou dávat přednost dorozumění a vzájemné shodě. Mluvil o příčině a následku, stejně jako Klaus o německém respektu k právnímu řádu ČR včetně Benešových dekretů. Navíc ještě zdůraznil, že ČR považuje „majetkoprávní otázky“ za „definitivně uzavřené“ a že pro českou vládu nejsou partnerem k jednání sudetoněmecké organizace. V několika věcech pak jaksi doformuloval to, co Klaus jenom nakousl. Podle Klause patří minulosti „politické a právní otázky“, podle Zieleniece rovnou i „případné rozdílné pohledy“, které nebudou v budoucnosti zatěžovat vztah České republiky a Německa. A hlavně: Zieleniec považuje za důležité zdůraznit, že „smyslem deklarace není hodnotit samotné akty transferu, konfiskací či odnímání občanství ani právní normy nebo akty, na jejichž základě se to stalo, nýbrž vyjádřit lítost nad utrpením a křivdami, které se přitom staly mnoha nevinným lidem.“ Tím je rozvinuto a vysvětleno to, co Klaus myslil slovy „v důsledku vyhánění, nuceného vysídlení atd.“ Samo to vyhánění bylo v pořádku, jen se při tom staly jakési křivdy, které s podstatou věci nesouvisí, stát se nemusely a neměly, a proto jich dodatečně litujeme. Podobně podle Zieleniece česká strana v deklaraci nelituje zákona č. 115/1946 Sb. jako takového, nýbrž jen toho, že na jeho základě bylo možno pohlížet na „excesy“ jako na „bezprávné“ (autor chtěl zjevně říci něco jako „beztrestné“). Zákon byl v pořádku, bohužel na jeho základě bylo možno ospravedlnit zločiny. Nad tím zůstává rozum stát.

A konečně důvodová zpráva k deklaraci. Ta v podstatě jen opakuje a rozvíjí to, co řekl v rozpravě Zieleniec: strany uznávají, že jsou vázány svým právním řádem, rozdílné pohledy náležejí minulosti, když o tom nebude oboustranná dohoda, nebudou již v budoucnosti diskutovány na mezistátní a mezivládní úrovni (to je taky v podstatě domyšlení deklarace). A pokud jde o bod III. Deklarace (české vyjádření lítosti), praví se tu (v souladu se Zieleniecovým expozé):

„Smyslem tohoto bodu není hodnotit samotné akty nuceného vysídlení (transferu), konfiskací či odnětí občanství, ani právní normy nebo akty, na jejichž základě se to dělo. Základní rozhodnutí o těchto opatřeních byla totiž součástí komplexu opatření přijatých na mnohostranné bázi z titulu odpovědnosti Německa za rozpoutání války. Jejich platnost… zůstává nedotčena. Smyslem těchto ustanovení deklarace je vyjádřit lítost nad křivdami, které se staly nevinným lidem v důsledku poválečného vyhánění, nuceného vysídlení, vyvlastňování a odnímání občanství.“

To je podstata českého výkladu textu deklarace. Tento výklad je zavádějící a falešný. Není pravda, že konfiskace majetku a vyhnání bylo součástí nějakého komplexu přijatého na mnohostranné bázi: bylo to suverénní rozhodnutí české politické reprezentace, které velmoci v Postupimi jen dodatečně požehnaly s pokryteckým dodatkem, že se to vše má dít lidsky. A hlavně: samotné akty nuceného vysídlení, konfiskací, odnětí občanství i právní normy a akty, na jejichž základě se to dělo, je třeba hodnotit a odsoudit. Samozřejmě s tím, že, jak ostatně praví deklarace, křivdy nelze odčinit, nanejvýš zmírnit.

Česká a německá strana si vykládají deklaraci každá podle svého. Česká strana si ji domýšlí nepřípustným způsobem, německá strana o tom dobře ví, smířila se s tím a předstírá, že to nevidí. Deklarace je shnilý plod nemravné a alibistické politiky, nemůže být natrvalo k ničemu dobrá a aniž bych chtěl českou stranu vyviňovat, německý podíl na tomto smutném stavu nelze přehlédnout.

17. února 2007