ARCHIV

Darkeři vlastních životů

Člověk má dojem, že se stal divákem představení, kde mu špatní herci přehrávají skutečnou tragédii, jež se kdysi stala. Je to skoro stereotypní: mladý člověk se rozhodne vzít si život okázale krutým způsobem. Zanechá po sobě dopis, v němž vyjádří nespokojenost se stavem všehomíra. Lidé pak chodí a kladou na místo, kde se zabil, květiny. Vzniká moderní mýtus. Jako všechny moderní mýty úplně falešný.

Analogie s Palachem je úplně zavádějící. V roce 1969 byla naše země okupována ruskými vojsky. Po jejich bajonetech se k moci vyšplhali poslušní přisluhovači. Zaskočení reformní komunisté jim vyklizovali pozici za pozicí. Veřejnost zrazená těmi, kterým důvěřovala, protože lepší zrovna nebyli po ruce, propadala pomalu demoralizaci. Západ nám nemohl pomoci, ani kdyby chtěl: nikdo si mu o pomoc netroufl říci. Rýsovalo se hrozivé nebezpečí, konkrétní a reálné: ostatně se pak stalo na dvacet let skutečností.

Život není hračka, s níž by si člověk mohl dělat, co by chtěl. Život je dar, který si ani nemůžeme zasloužit. Dostali jsme ho, abychom o něj pečovali a zhodnotili ho. V krajním případě ho i obětovali. Taková oběť, zvlášť pokud má podobu sebezničení, však musí být přesvědčivě legitimována. Musí mít smysl. Palachův čin takový smysl měl, jako zoufalý protest proti něčemu historicky docela konkrétnímu a jednoznačnému.

Dnešní mladí sebevrazi mají docela jiné ambice. Jsou nespokojeni se stavem univerza. Chtěli by, aby se zeměkoule otáčela po jejich. Nestačí jim měnit to, kam může člověk svým vlivem dosáhnout: chtěli by po vzoru starého Marxe postavit svět z hlavy na nohy. A když to nejde (nejde to nikdy) propadají sebezničující hysterii. Je v tom zároveň rozmazlenost a vandalství. Ti lidé bez skrupulí ničí vlastní životy stejně jako sprejeři historické památky, fotbaloví rabiáti vše, co jim přijde do cesty a teroristé životy cizí. Zabít sám sebe bez platného důvodu, bez morální legitimace, je vražda jako každá jiná.

Život jsme si nedali a nemáme právo si ho brát. Přiznám se ovšem, že nemám sílu vyčítat člověku, který ve strašných bolestech umírá na nevyléčitelnou nemoc, když si v zoufalství sáhne na život. Chápu aspoň do jisté míry i toho, komu se najednou v důsledku nějaké osobní tragédie zhroutí celý jeho svět a nevidí jiné východisko. Nenacházím ale žádnou omluvu a žádné pochopení pro lidi, kteří zklamáni z toho, že se svět neřídí jejich představami nebo že pro ně není dost dobrý, volí brutální formu sebezničení. To, co nám zanechali, je prázdná a bezobsažná výzva, že by všechno mělo být jiné a lepší; odjištěný granát, kterého se s chutí chopí nejrůznější násilníci a demagogové. A ve jménu těch, kteří si sáhli na vlastní život, budou pak sahat na životy cizí.

A navíc: taková oběť – neoběť je příležitost pro ty, kteří jsou líní sami v něco věřit a sami něco dělat. Konečně mají svůj náhražkový kult, své náhražkové náboženství. A mohou nosit svíčičky a květinky na hrob falešného světce, který má tu velkou výhodu, že po nich vlastně ani po smrti nic nechce. Po Janu Palachovi zbyla výzva: nekolaborujte s okupanty a s jejich přisluhovači! Po těhle falešných prorocích nezbývá hmatatelného nic. Jak je pohodlné je uctívat!

Mladá fronta Dnes 8. dubna 2003