ARCHIV

K výročí česko-německé deklarace I.

I. Situace

Jednou z prvních svobod, která se po pádu komunistického režimu v podstatě sama spontánně obnovila, byla svoboda projevu. Začalo se mluvit a psát o tabuizovaných věcech: na prvním místě samozřejmě o povaze a o zločinech komunistického režimu. V českém intelektuálním prostředí však byla poměrně živá i otázka vyhnání třech a čtvrt milionu etnických Němců z Čech a Moravy bezprostředně po skončení druhé světové války. Ta byla tabuizovaná dokonce nadvakrát, nechtěli o ní příliš slyšet lidé zpracovaní nejen komunistickou, ale už předtím národně socialistickou propagandou. Přesto v krátkém období rozkladu komunistického režimu a relativní svobody 1968-9 pronikl problém na veřejnost. Za svým způsobem otevřenou záležitost ho považovali zejména někteří intelektuálové z Havlova okolí a Havel sám – a tak zakrátko po převratu přerostl z intelektuálních diskusí do politiky.

Problém se nepřímo týkal německo-českých vztahů, tedy vztahů s naším nejmocnějším západním sousedem a potenciálním spojencem, který si poté, co ekonomicky, politicky a mravně překonal důsledky nacismu a válečné porážky, vydobyl statut regionální velmoci a významně ovlivňoval evropský politický život.

Němci se v podstatě důstojně vyrovnali se svou válečnou vinou, německá veřejnost ani němečtí politici však nemohli považovat otázku poválečných masových deportací německého obyvatelstva a surových zločinů, které je provázely, za uzavřenou věc. Velmi proto přivítali, že se na české straně začíná o celé záležitosti kriticky uvažovat. Zdá se, že přitom vložili do představitelů první polistopadové politické garnitury příliš velké naděje.

Česká veřejnost nebyla na něco podobného vůbec připravena. K Německu cítila nedůvěru a sudetských Němců se bála jako čerta (přijdou a všechno nám vezmou; projev nepřiznaného špatného svědomí). Mezi „intelektuály“ a „lidem“ se otevřela propast.

Havlova otevřená kritická slova provázel jakýsi naivní idealismus. Nejen že nevzal v úvahu stav smýšlení české veřejnosti (třeba jen jako něco, co je třeba v otevřené politické debatě překonat a lidi získat); neměl vůbec žádnou představu o tom, co s problémem dělat v politické rovině, a nevěděl dokonce, že tu otázka, co s ním v politické rovině dělat, stojí: jak se zdá, počítal s tím, že se postižení spokojí s dobrým slovem.

Období devadesátých let minulého století přineslo pro Evropu i pro Západ v širším slova smyslu nedostatek vnějšího ohrožení. Jak bývá v takových dobách zvykem, soustředily se tyto společnosti na napravování křivd minulosti. Napravovaly se křivdy způsobené nacistickým Německem. Pak u nás křivdy způsobené komunistickým terorem. Bylo naivní předpokládat, že vyhnaní Němci nepocítí stejnou potřebu, pokud jde o křivdy, které se staly jim. Přitom křivdy, související s vyhnáním sudetských Němců, a následné podobné křivdy, které si Češi působili navzájem (tj. křivdy komunistického režimu) se staly zhruba v tomtéž období (konec čtyřicátých a začátek padesátých let). České restituční zákony vycházely z rozumné představy o „zmírnění následků některých majetkových křivd“; zároveň byl jako počátek „rozhodného období“ stanoven 25. únor 1948 hlavně z toho důvodu, aby z restitucí byli vyloučeni všichni vyhnaní. Tím bylo nepřímo požehnáno vše, co se dělo před únorem 1948. Nedalo se očekávat, že se s tím sudetští Němci a jejich organizace smíří. Jejich představy nápravě křivd nebyly přesně a reprezentativně zformulovány, v podstatě šlo však o dvě věci: majetkovou restituci toho, co bylo v době pádu komunistického režimu ve státních rukou, a dvojí občanství pro vyhnané (druhý požadavek představoval problém i pro německou stranu). Nedovedu si ani dnes představit, že by na tohle řešení mohla česká strana přistoupit, měla však s vyhnanými politicky jednat a hledat řešení realistické a schůdné. To jediné by si taky byla přála tehdejší německá vláda.

V české společnosti se záhy vyhranila dvě stanoviska: jedno zaujímali krajní nacionalisté (na politické úrovni především komunisté a republikáni, byli však zastoupeni i v ostatních stranách). Druhé hájily skupinky intelektuálů, kteří tehdy ještě měli přístup k médiím a jisté pozice v akademickém světě. Výsledkem byla společná česko-sudetoněmecká iniciativa Smíření 95, požadující politické jednání mezi českou vládou a představiteli vyhnaných.

Havel a pak i Klausova vláda lavírovali mezi těmito krajními pozicemi (a hlavně ovšem snahou aspoň trochu vyhovět německým sousedům), ale i Klaus byl zpočátku připraven k jakýmsi politickým kontaktům s vyhnanými a couvl teprve když narazil na odpor ve vládní koalici (vzepřela se především ODA). Podobně i Havel opustil své původně kritické a otevřené stanovisko nejpozději projevem v Karolinu v roce 1995. Posléze se vykrystalizovala jakási ideologie, postavená na těchto zásadách:

- to, co se po válce stalo, není nic, čím bychom se nějak zvlášť pyšnili,

- ale bylo to tehdy běžné v celé Evropě a normy, které by to zakazovaly, ještě neexistovaly,

- a konečně to byl pouze nevyhnutelný důsledek příčiny, jíž byl německý teror za okupace; příčina legitimuje důsledek.

Ideologie má zjevně alibistický charakter (nic jiného nám nezbylo, dělal to tenkrát každý) a obsahuje zjevné nepravdy (mravní normy, které takové řešení zakazují, existovaly v evropském prostředí už dávno v minulosti).

Nicméně i mlhavé formulace z preambule Smlouvy mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci, uzavřené v roce 1992, svědčí o tom, že tu bylo cosi znepokojivého, co dosud nebylo na poltické rovině uspokojivě probráno. Smluvní strany jsou si vědomy, říká se v preambuli, „četných obětí, které si vyžádalo panování násilí, válka a vyhnání, a těžkého utrpení, které bylo způsobeno mnohým nevinným lidem“.

Němci by byli rádi viděli, aby česká strana v nějakém závazném prohlášení dala najevo, že vyhnání sudetských Němců odsuzuje. To byl minimalistický požadavek, s nímž by se Bonn byl zjevně smířil. Česká vláda usilovala o to, aby si udržela s Německem dobré styky a přitom neposkytla vyhnaným ani hmotnou, ani morální satisfakci za vyhnání jako takové. Obě stanoviska byla, jak je vidět, těžko smiřitelná. V této situaci se zrodila představa o společném politickém prohlášení, které definitivně uzavře bolestné problémy minulosti a umožní, aby se Česká republika i Spolková republika Německo mohly věnovat společné lepší budoucnosti.

30. ledna 2007