ARCHIV

Iluze Chartistů o Chartě

Petr Placák polemizuje po svém způsobu v Mladé frontě Dnes 19. ledna (Charta77 viděná z odstupu) s mým článkem o Chartě 77, který tam vyšel začátkem ledna. Nechám stranou roztomilosti typu „plky sebestředného intelektuála“, jen musím poznamenat, že velmi dobře charakterizují pozici chartistického Übermensche, přesvědčeného o tom, že pro svou příslušnost ke skupině vyvolených si může vůči druhým dovolit sprosťárny, které by si oni k němu dovolit nesměli. Nechápu taky, proč do polemiky o Chartě plete Demokratickou iniciativu, která v mém článku vůbec není zmíněna. Jde zřejmě o to, kompromitovat oponenta jeho minulostí podle známé logiky „a vy zase lynčujete černochy“. Nemohu ovšem tento pasus úplně přejít. Demokratická iniciativa se prohlásila za nezávislou politickou stranu s tím, že chce v politice prosazovat liberálně demokratické principy, 11.listopadu 1989. Podsouvat jí, že se chystala touto cestou kolaborovat s Jakešem je, jakkoli to u Placáka nepřekvapuje, sprosté a podlé.

A teď k věcné části článku: Placák nevidí důvod, proč by lidská práva (ať už politická, sociální či jiná) měla nahrávat zrovna komunistům. Ve skutečnosti „hospodářská a sociální práva“ se do dokumentů OSN dostala iniciativou komunistů a jejich spojenců, tak, že výdobytky vyspělých zemí se vzaly za normu, na niž má nárok každý a jejíž naplnění mohou požadovat i země zaostalé - právě na těch vyspělých. Bohatství se tu po bolševicku chápe jako vina, jde o triumf rumcajzovské morálky, o chorobu, proti které tehdy vládnoucí američtí demokraté a Franklin D. Roosevelt zvlášť neměli účinné protilátky. Že Placák tenhle aspekt „sociálních a hospodářských práv“ nevnímá, není žádná náhoda.

Prosadit v komunistickém Československu dodržování paktu o politických právech byl ovšem úkol, který zdaleka přesahoval síly tehdejší slabé české opozice. Navíc to byl požadavek na výsost politický, znamenal by demontáž bolševického systému. Komunisté přijali pakty z vyčůranosti, Charta reagovala – z nutnosti, když se přesvědčila, že na politické angažmá nemá sílu – další chytristikou: jde o ryze nepolitickou iniciativu, jejímž cílem je pomoci režimu při dodržování paktů. Nevím, kde Placák přišel na to, že Chartě vytýkám „morální radikalismus“. Vytýkám jí naopak morální rozbředlost. Vzala si za nejmenší společný jmenovatel, na němž se může politicky pestré společenství, které se kolem ní soustředilo, „lidská práva an sich“. S tím, že ideová a politická východiska signatářů je možné nechat stranou. Jenže tady je rozpor: kdo chce dělat společně politiku, musí si udělat pořádek ve (společné) minulosti. Když se někdo tváří, že nechce dělat politiku (mimo jiné) proto, aby si nemusel dělat pořádek ve společné minulosti, propadá iluzi: do budoucna se mu to nemůže vyplatit. Společné sjednocení na lidských právech politických, sociálních i hospodářských je z hlediska nepořádku ve vlastní minulosti příznačné.

Placák obhajuje nenáležitý historický kompromis, který Chartě vytýkám, a volí přitom velmi šťastný příklad: „Když spojenecké státy za druhé světové války bojovaly po boku Rudé armády proti Hitlerovi, tak to jistě neznamenalo, že sovětský systém berou na milost…“ Bohužel, pravý opak je pravdou. Zejména Američané a zejména Roosevelt brali to, co mělo být čistě praktickým společenstvím k dosažení společného cíle, porážce Hitlera a Japonců, jako společenství idejí. OSN je produktem (mimo jiné) i těchto iluzí, což taky vysvětluje, proč pakty o lidských právech představují tak divokou směsici liberálně demokratických a socialistických zásad (socialistických v tom nejhorším slova smyslu). Tady šlo o chybný historický kompromis, který pak neblaze poznamenal i vývoj v ČSR bezprostředně po válce. Charta77 vlastně jen opsala tuto historickou chybu.

Placák tvrdí, že Havlova „nepolitická politika“ byl projekt pro období nesvobody. To je prosím lež. Havel se jasně vyjádřil v tom smyslu, že má být přínosem východoevropských společností z ruského záboru zbahnělému Západu, utápějícímu se ve „formální demokracii“. Projektem nepolitické politiky je představa, že by polistopadová společnost měla spočívat na konkrétních iniciativách uzavíraných spontánně ad hoc k jednotlivým případům a na „osobnostech“. Produktem „nepolitické politiky“ bylo i Občanské fórum, organizace, která měla pouze aparát a byla jako stvořená k nestydaté manipulaci. Placák lituje, že nevyužila svého mocenského monopolu k radikálnější transformaci společnosti. Bylo to spíš štěstí, protože jestli něco připomínala, tak utopické představy o „státu filosofů“, k jehož uskutečnění je ovšem v praxi zapotřebí teroru, a „radikální transformace společnosti“ by pak podle toho taky vypadala. Chuti k teroru se ovšem ve veřejnosti nedostávalo, a tak se aparátu OF snadno zmocnil Václav Klaus, opatřil ho členstvem (nepočetným) a předělal ho na ODS.

Na dokreslení gottwaldovské teze „není komunista jako komunista“ uvádí Placák příklad „hodného komunisty“ Františka Kriegla. Nejsem odborníkem na jeho curriculum vitae a osobní názory. Pokud by se však jeho důsledný a statečný postoj ze srpna 1968 snoubil s obhajováním nebo zamlžováním vlastní stalinské minulosti, není to projev mravní integrity, ale mravní schizofrenie. Nejde ale o Františka Kriegla, nýbrž o to, že jakákoli politická spolupráce namířená do budoucnosti musí být založena na elementární shodě o (rovněž společně zažité) minulosti. Teze, jako že je třeba minulost ponechat historikům (i tu naši, osobní) a společně se dívat do budoucnosti, jsou nemravné nejen v zazdívání sudetoněmeckého problému, ale i v zazdívání komunistické minulosti našich kamarádů.

Toť vše. Nepovažuju Placákův článek ani za zajímavý, ani za provokující podnět k diskusi. Odpověděl jsem víceméně z povinnosti, aby nevznikl dojem, že si dám některé věci jen tak líbit. Tím je pro mne diskuse s Placákem uzavřená. Mám na práci důležitější věci.

21. ledna 2007