ARCHIV

Vyhlídky nové vlády II

Slabiny nové vlády jsou velké a viditelné na první pohled: Paroubkova ČSSD jí půjde po krku, ovšem za hlasitého volání, že nejde o žádnou „nulovou toleranci“ (žádná opozice nemůže hlasovat proti vládě úplně ve všem - bylo by to ostatně zbytečné). Postavení obou poslaneckých disidentů, kteří zcela zjevně podlehli volání Vysočiny, je zakotveno ve smlouvě, uzavřené bezprostředně před hlasováním o důvěře: jsou uznáni jako zvláštní politická síla, kterou je třeba respektovat. Jejich prostřednictvím získal zpátky něco politického vlivu Drákula ze Žďárských lesů. Je velká otázka, jak dlouho může takováhle víc než nestandardní situace vydržet.

Vláda taky může prosadit jen velmi málo ze svého programu, který má navíc velké problémy, zejména pokud jde o vklad Strany zelených: ČSSD má úplně pravdu, když kritizuje přístup vládního prohlášení k jaderné energii a také antiamerikanismus zelených do budoucna mnoho dobrého neslibuje. Zároveň nebude úplně snadné ji svrhnout. Může se snadno stát, že se dostane do stavu jakéhosi vleklého umírání, během něhož preference ODS i koaličních partnerů dostanou zabrat.

Způsobem, jakým vláda dostala důvěru, se prohloubil příkop mezi vládní koalicí a opozicí. Vzhledem k tomu, že opozice je teď kryptokomunistická (Paroubkova ČSSD) a komunistická, je to pořád v lecčems střetnutí starého s novým, demokracie s reziduy totality. Je velké neštěstí, že demokratické křídlo ČSSD bylo po Špidlově neúspěchu fakticky zničeno, jeho přívrženci buď odešli, nebo se přidali k Paroubkovi (z historie známe řadu takových příkladů zničující fascinace „silnou osobností“).

Pro tato zjevná manka je pak velmi snadné přehlédnout kladné stránky nové vlády. Je například nesmyslné tvrdit, že je to nemožná vláda naprostých amatérů. Z jejích osmnácti členů má šest zkušenosti s řízením ministerstva nebo srovnatelného útvaru, dalších šest z vysokých politických funkcí. Předem ohrnovat nos nad některými zástupci Strany zelených není slušné, ostatně račte si všimnout toho, že strana se příznivě liší od útvarů, jako byly US-SEU. ED-SNK atp., většinou nová uskupení vytvářená starými známými tvářemi, uskupení, která měla samé generály a žádné vojáky a vysilovala se býčími zápasy svých papalášů o virtuální politické posty.

Další věc je zcela podstatná: nevím, zda to Topolánek tak plánoval, řekl bych spíš, že se to stalo víceméně samovolně, ale fakticky je to první pokus překlenout rozštěpení „občanského“ politického tábora, k němuž došlo „sarajevským atentátem“. Nespokojenost části ODS a koaličních stran s Klausovou politikou byla oprávněná, způsob, jak nespokojenci krizi na podzim roku 1997 řešili, naprosto nekorektní. Tato neslušnost pak poznamenala celých dalších deset let české politiky. Teď je tu z obou stran jakýsi náznak dobré vůle, aby se příkop zasypal. To, že je Havel z politiky zelených velmi rozpačitý a že Klaus Topolánkovi zcela zjevně nepřeje, je do budoucna velmi nadějné: rozkol se nedá překonat, aniž by jeho dva hlavní protagonisté odešli z aktivní politiky a přestali se plést do toho, co dělají jejich nástupci. To se samozřejmě nyní týká především Václava Klause, jehož doktrinářství a fanatismus, pokročilým stářím ještě vystupňovaný, už dávno překročil meze únosnosti. A hlavně: českou politiku je třeba očistit od prestižních sporů Havel – Klaus, jsou v podstatě zavádějící. Pokud mají být české občanské strany ve střetnutí s Paroubkem úspěšné a pokud se komunisté mají dostat aspoň do té relativně slabé pozice, kterou zaujímali v roce 1992, je nutné odstranit nánosy minulosti. Přispělo by to taky k tolik žádoucí resuscitaci demokratické části ČSSD, která je teď v troskách. Bylo by to důležité už proto, že vláda potřebuje důslednou, ale zároveň i korektní demokratickou opozici.

Pokud by se k tomu nynější vládě podařilo přispět třeba jenom tím, že prokáže v mimořádně obtížné situaci větší akceschopnost a větší politickou výdrž, než jakou od ní teď všichni čekají, zaslouží si uznání. Už proto je třeba dát jí teď jakousi podmíněnou podporu. Dostali ji u nás ostatně v posledních patnácti letech už i daleko horší.

21. ledna 2007