ARCHIV

Americká hegemoniální politika

Pojem hegemonie rozděluje názory. Mírové hnutí předhazuje Spojeným státům hegemoniální politiku a přehlíží přitom, že jim nic jiného ani nezbývá. Jejich obrovská váha, jíž žádná jiná země ani přibližně nedosahuje, jim nedovoluje, aby vázaly své jednání na souhlas jiných států nebo multilaterálních organizací. Jejich globální odpovědnost jim nikdo neodpáře – ani Chirac, ani Putin, ani Schröder, ani Rada Bezpečnosti OSN a ani papež v Římě. Kdo je předurčen k vedoucí roli, nesmí se dát omezit ve své suverenitě.

Američtí prezidenti pociťují zpravidla hegemonii jako břímě. Pro demokracii je snadnější vytvářet většiny k rozdílení sociálních služeb než k financování politického a vojenského aparátu supervelmoci. Navíc je pojem „Empire“ podezřelý v zemi, vzniklé osvobozeneckou válkou. Jefferson chtěl své „Empire of Liberty“ omezit na Severní Ameriku. Oceán odděloval americký konstitucionalismus, dbalý přísného omezení moci, od evropských cvičení v mocenskopolitické rovnováze, pro něž měli otcové zakladatelé jen opovržení.

Předpoklad, že je vlastní země neporazitelná, protože je nenapadnutelná, přežilo války dvacátého století a dokonce i nukleární závod ve zbrojení se Sovětským svazem, během něhož se pozvolna proměnilo reálné válečné nebezpečí ve virtuální. Skutečně otřesen byl americký pocit bezpečnosti 7. prosince 1941 v Pearl Harbouru a 11. září 2001 v New Yorku. Oba útoky vedly ke změnám ve strategii. Američané, řekl kdysi Churchill, dělají to, co je správné, ale teprve poté, co vyčerpali všechny ostatní možnosti.

Během studené války se osvědčila strategie zadržování. Stačilo Sovětský svaz zastrašit a v ostatním vyčkat, až socialistický systém zkolabuje. Od rozpadu sovětského impéria až po zahraničně politický obrat Bushovy administrativy po 11. září však už Spojené státy nedisponovaly žádnou koherentní strategií. Zastoupil ji efekt CNN: intervence se uskutečnila, když si ji vynutilo zpravodajství o masakrech. Clintonův elektronický populismus vyšel vstříc vládnoucí levici v Evropě a poskytl ji morální legitimaci k tomu, aby se ujala svých spojeneckých závazků: zvlášť té německé, která neváhala srovnávat Kosovo s Osvětimí.

„Humanitární válka“ (Tony Blair) - pokud možno rychlá a bez nasazení pozemních jednotek – se stala obchodní značkou „třetí cesty“ v mezinárodní politice. Ne geopolitický zájem, nýbrž jen bránění humanitárním katastrofám by mělo do budoucna opravňovat vojenské intervence, a to všude ve světě a stále v rámci mezinárodních koalic, požehnaných Radou bezpečnosti, v níž se už nebude uplatňovat žádné sovětské veto. Obrazy dodané CNN posilovaly Američany v domněnce, že politika není nic jiného než výkon morálního příkazu. „Peace keeping“ a „Nation Building“ odcizily vojenské síly jejich vlastním úkolům. Čím obtížnější a nebezpečnější byl terén pro televizní týmy a vojáky, tím menší byla taky ochota k „humanitární intervenci“ – ve Rwandě, v Burundi, v Súdánu, v Kongu a v Angole probíhaly masakry nerušeně dál. Pečlivě vybrané intervence v oblastech, které Washington považoval za okrajové, vázaly ozbrojené síly, nevedly v zemích jako Somálsko a Haiti k žádnému výsledku a nedovolovaly Američanům soustředit se na jejich vlastní úlohu, odstrašovat potenciálně nebezpečné velmoci, rozbíjet nadnárodní teroristické sítě a v případě nutnosti zasáhnout proti státům, které ohrožovaly pořádek v geopoliticky citlivých oblastech.

Efekt CNN mohl přispět i k přerušení intervence – jako např. v roce 1993 v Somálsku, když bylo v televizi vidět, jak se chátra vrhá na mrtvolu amerického vojáka. Usáma bin Ládin z toho mohl vyvodit poučení, že stačí pár Američanů zamordovat, a hned se stáhnou. Na Blízkém východě Spojené státy dlouho nedbaly na to, aby uplatnily svou hegemoniální roli. Místo aby na teroristické útoky odpovídaly s nutnou rozhodností, stáhly se zpět: v roce 1980 za Cartera po mnohaměsíční iránské krizi s rukojmími; v roce 1983 za Reagana, když bylo při atentátu v Libanonu usmrceno 241 amerických vojáků. Teror se tedy vyplácel a neustále eskaloval: do 11. září přišlo při útocích Islamistů o život 800 Američanů. Ojedinělé odvetné akce neodstrašovaly, nýbrž jen ještě víc vystupňovaly nenávist. Důvěra umírněných sil v islámském světě ve spolehlivost Washingtonu mizela, nepřímo snad přispěl deficit amerického vedení i k přitvrzení izraelského postoje vůči Palestincům.

Teprve Bush, jak se zdá, poznal, že teror nevyrůstá z bídy mas, ani z „boje kultur“, ale z toho, že tvůrčí potenciál oblasti je blokován a sváděn na scestí etatistickými režimy, které nahánějí tisíce frustrovaných synků a dcer z řad inteligence a nové střední třídy do náruče fundamentalistům. Blízký východ je velmi výkonná továrna na teror a proto zároveň oblast, která by měla být přednostně sanována. Protože se sebevražední atentátníci na rozdíl od sovětských generálů nedají zastrašit a ve spojení s moderními zbraněmi hromadného ničení představují neustálé ohrožení bezpečnosti, je Amerika donucena vzít sanování útokem. Čím lépe se jí to v Iráku podaří, tím lepší budou vyhlídky, že v ostatních zemích oblasti uspěje mírovými prostředky.

11. září přivodilo opravdu obrat. Amerika se už nerozptyluje na vedlejších frontách, ale soustřeďuje se na hegemoniálně politické úkoly. Pořádek v mezinárodních vztazích už nenese masku Organizace spojených národů, která údajně trůní nad národy, jeví se jako to, co je, totiž výsledek účinných regionálních koalic pod vedením Washingtonu. Za Bushe zavládl nový realismus, a sluší se připomenout, že vděčí za leccos geopolitické moudrosti „staré Evropy“. Pojem geopolitiky vnesl do amerického politologického diskursu Robert Strausz-Hupé (1903-2002), jehož život obsáhl jedno století a tři kontinenty. Klíčovým zážitkem v intelektuálním životopise tohoto vídeňského rodáka bylo zhroucení dunajské monarchie.

Revoluční změny, které pak následovaly, otřásly podle jeho učení systémem národních států natolik, že zbývaly jen tři možnosti: chaos, tyranie nebo zavedení nového univerzálního pořádku pod americkým vedením. Pro návrat viktoriánské éry chyběly podle jeho názoru morální předpoklady. Pořádek spočívající na rovnováze národních států nemohl existovat, protože národní stát zbavený svých liberálně-ústavních omezení znamenal permanentní ohrožení takového řádu. Američané jsou jako národ zformovaný z mnoha národů, na základě svých hluboce zakotvených demokratických, liberálních a tržně hospodářských tradic, své tolerance a svého pragmatismu povoláni ke zřízení „Novus Orbis Terrarum“.

Ve svém nejznámějším díle „The Protracted Conflict“, vydaném v roce 1959, na něž si později vzpomněli američtí stratégové Reaganovy éry, Strausz-Hupé předpověděl, že studenou válku nelze překonat zmírňováním mezinárodního napětí a „mírovou soutěží“, protože potrvá tak dlouho, dokud buď Amerika, nebo Rusko nezmění svou podstatu. Jeho poslední článek, který zveřejnil v prosinci 2001, několik měsíců před svou smrtí v časopise „Orbis“, vydávaném „Foreign Policy Research Institute“, jejž založil, se jmenoval „The New Protracted Confict“: „Tento boj bude těžký a dlouhý. Naši nepřátelé nás považuji za bezbožné a někteří z nich věří, že útoky na nás jsou nejlepší a nejkratší cestou do ráje. To je mocný podnět k činu. Terorismus je nástrojem slabosti a mnozí naši nepřátelé jsou slabí. Američané chtějí vždy rychlá řešení, chtějí být milováni a považují použití násilí vždy až za poslední možnost. Naše vedení musí zachovávat psychologickou rovnováhu mezi zoufalstvím a euforií, když toto tažení tu a tam, jak to u polních tažení bývá, povede na bitevní pole zahalené dýmem, a k tomu ještě řečnickým. Není úspěšné zahraniční politiky bez rétorického vedení.“

Tento dlouhodobý konflikt, uzavírá Strausz-Hupé, skončí stejně jako studená válka teprve tehdy, „až jedna strana druhou přemůže.“ Reagan byl první americký prezident, který vzal tuto formulaci za svou. George W. Bush se vydal v jeho stopách.

Karl-Peter Schwarz, korespondent FAZ