ARCHIV

Na prahu kritického týdne

Tento pátek proběhne hlasování o důvěře druhé Topolánkově vládě. Ještě předtím (nebo snad zároveň?) rezignuje údajně na svou funkci předseda PS Vlček a ČSSD se pokusí prosadit „převolbu“ předsedy se zdůvodněním (které jí vymyslel Václav Klaus), že tak brání ústavní krizi. Vlček formálně plní svůj slib, že rezignuje předtím, než by měl prezidentovi navrhnout premiéra pro třetí pokus. Všechny tři koaliční strany jsou proti, považují rezignaci i volbu za předčasnou. Je ovšem otázka, zda zejména klub KDU-ČSL dokáže být v této věci při hlasování jednotný.

Pokud by se v hlasování o důvěře podařilo koalici obstát, bude to Pyrrhovo vítězství. Všechno teď visí na poslanci Melčákovi, Zemanově mině, nastražené Paroubkovi pod nohy. Vláda z Melčákovy (a Zemanovy) milosti bude slabá, bez většiny v PS. Lidovci i vnitřní opozice v ODS využije každého jejího neúspěchu, aby prosadili Topolánkův pád. Je jen o fous lepší, než velká koalice, znamená jen odklad krachu – asi tak, jako když se někdo upíše čertu.

Pokud vláda padne, otevře se cesta k třetímu pokusu, který bude ovšem s velkou pravděpodobností znamenat velkou koalici. Shodne se na tom Paroubek s Klausem i s Topolánkovými oponenty v ODS. Velká koalice (maskovaná nejspíš spoluúčastí KDU-ČSL) přinese neúčinný populistický program, podobný vozu, do něhož jsou koně zapřaženi z obou stran, a cynické dělení koryt.

Je tedy vůbec naděje na nějaké dobré vyústění vleklé vládní krize?

V případě Topolánkova neúspěchu záleží na dvou okolnostech: za prvé, zda se předtím koalici podaří odrazit „převolbu“ předsedy PS, a zda v hlasování o důvěře prokáže jednotnost, tzn. dá dohromady sto hlasů.

Pokud jde o převolbu, znamená pro ČSSD mimo jiné zjevně i jakýsi pokus o demonstraci síly; ráda by předvedla něco podobného jako v létě při první volbě předsedy PS. Je ovšem tentokrát v nevýhodnější situaci: neblokuje cizí návrh, nýbrž pokouší se prosadit vlastní. Neúspěch prodlužuje život odstupující vlády, a to tentokrát není vláda ČSSD (podporovaná KSČM), ale vláda ODS. A konečně, koalici půjde o to, nepřipustit, aby se věc vůbec dostala na program schůze – a o tom se nebude hlasovat tajně (jako o předsedovi PS), nýbrž veřejně.

Pokud by Topolánek (se svými jeho koaličními partnery) v obou ohledech uspěl, mohl by se pak na mimořádném kongresu ODS pokusit o obhájení svého postu.

V zásadě jsou tedy před námi tři možnosti:

Za prvé – vláda uspěje s podporou přeběhlíka. Je to jen o fous lepší než velká koalice a o fous lepší než současný stav, vláda bude neustále bojovat o přežití a dřív nebo později nejspíš nepřežije.

Za druhé, vláda neuspěje: pak bude záležet na tom, zda se Topolánkovi podaří obhájit svou pozici ve straně. Pokud ji neobhájí, nastupuje velká koalice: to, oč usilují Klaus, Paroubek a klausovské křídlo v ODS.

Pokud by snad Topolánek svou funkci obhájil, bude záležet na to, zda si troufne odmítnout velkou koalici. Převolbě předsedy PS už nebude lze zabránit a nedá se vyloučit, že tentokrát ČSSD uspěje. Pak dostane třetí nejvýhodnější pokus Paroubek a na koalici bude záležet, zda odmítne jeho svůdné nabídky a podaří se jí jeho pokus zmařit. Pokud ano, je vše v rukou prezidenta, který může (ale nemusí) vypsat předčasné volby. Asi by se mu obtížně zdůvodňovalo, proč předčasné volby nemají být. (Pokud by se v převolbě předsedy PS prosadil kandidát ODS nebo jiné strany koalice, lze jen spekulovat o tom, koho by prezidentovi navrhl za premiéra; tato možnost sama o sobě není příliš šťastná, protože učiní z Paroubka oběť a prodlouží mu politický život).

ODS je v situaci, kdy musí za obtížných okolností vyhrát válku s Paroubkem: zatím se Topolánek příliš nepředvedl. Současně musí za pochodu a ve velmi nevýhodné situaci dohánět resty, které měla mít vyřešené už dávno: tj. vypořádat se s vnitřní krizí, způsobenou nedostatečnou distancí od Klause (jde v první řadě o technickou věc, strana musí být řízena z jednoho centra a nemůže být servisní organizací prezidenta, jak si to kdysi představoval Havel s OF a Klaus dnes kráčí v jeho stopách); a dokázat, že se po deseti letech už dokázala zbavit sarajevského mindráku a dokáže spolupracovat s těmi, přesněji řečeno s nástupci těch, kteří ji kdysi podtrhli. Nenávist až za hrob (nebo snad spíš nedůvěra až za hrob) jsou v politice neproduktivní.

Bude zajímavé sledovat, jak v této velmi komplikované situaci Topolánek a ODS uspějí. Šance jsou, jak z řečeného vyplývá, dosti malé. Nejspíš zvítězí český způsob politiky: pytlíkování, nedostatek přímosti a neochota riskovat.

14. ledna 2007