ARCHIV

Velká koalice znamená pro ODS prohru

Výsledkem červnových voleb byl sice pat, ale i pat může být výhodnější pro jednu stranu. ODS získala sice víc hlasů a mandátů než ČSSD a „trojkoalici“ uniklo těsné volební vítězství jen díky nesmyslnému volebnímu zákonu, ale relativně lépe dokázal z patové situace vyjít Paroubek. Dorozumět se s komunisty je pro něj snadnější než pro trojkoalici dohodnout se mezi sebou, jednak proto, že dva se domluví lépe než tři,jednak proto, že ČSSD a KSČM mají k sobě blíž než strany „trojkoalice“, a konečně proto, že bránit někomu v ustavení vlády (nebo ve zvolení předsedy PS) je snadnější než tu vládu tvořit či „svého“ předsedu prosadit (na konsensus mezi ČSSD a KSČM jsou v takové situaci menší nároky). ODS příliš brzy přistoupila na to, že Paroubek má navrch, a dopustila se řady chyb. Topolánkova politika byla chaotická: projekt trojkoalice prohlásil za mrtvý dřív, než se to mohlo realizovat, neúspěšně jednal s ČSSD o velkou koalici, pak sestavil menšinovou vládu a neuspěl s ní v PS, vrátil se k velké koalici (maskované lidoveckým „nárazníkem“ a posléze obloukem zpátky k výchozí trojkoalici.

Původní představa ovšem byla, že trojkoalice má vydržet pohromadě, i když v prvním pokuse neuspěje. Byla by mohla např. prokázat Paroubkovi v druhém pokuse, že si bez ní ani ruce neumeje: vzala by mu výhodu toho, kdo jen něčemu brání. Korektní postup bývá obyčejně taky šikovný. Tato představa je dnes mrtvá. Topolánkovi dali jeho spolustraníci nůž na krk: pokud v druhém pokuse neuspěje, nehradí ho v roli předsedy ODS a zjevně i nominovaného premiéra první místopředseda Bém. Dojde na handrkování o nějaké formě „velké“ případně „nárazníkové“ koalice (což je prakticky totéž).

Taková koalice je na první pohled mohutný blok. Bude mít podporu mecenáše z Hradu. Demokratická opozice bude čítat šest zelených mandátů. Prosadit nějaký kloudný program bude pro obě velké strany skoro nemožné (jsou rozdílné ideově a zároveň podobné sklonem k populismu), zato si mohou změnami ústavy a úpravou volebního zákona zajistit trvalé vládnutí (to, oč se kdysi pokoušeli Klaus se Zemanem) a rozdělit si pohodlně všechny významné mocenské pozice (lidovci si při porcování medvěda taky přijdou na své, aby moc neremcali).

Toto uspořádání je ovšem výhodné především pro Paroubka. Bude si moci vynutit přinejmenším totéž, co si na ODS vynutili teď její trojkoaliční partneři, spíš ještě trochu víc. Ve spolupráci s komunisty a zelenými dokáže v PS prosadit leccos, co by mu ODS neodkývala: zvlášť vhodným teritoriem bude zahraniční politika, kde se představy těchto tří stran do značné míry překrývají. A konečně může neustále kalkulovat s tím, že se mu podaří získat několik přeběhlíků a vládnout pak ještě pohodlněji, bez ODS a zato s komunistickou podporou v zádech (s komunisty si pan Paroubek, jak už mnohokrát dokázal, rozumí daleko lépe než s ODS). A vydírat touto hrozbou ODS, ovšem.

A tak se vůbec nedá vyloučit, že by se v příštích prezidentských volbách mohl patron tohoto málo efektivního, ale zato hodně nestydatého velkokoaličního projektu, prezident Klaus, velice divit.

7. ledna 2006