ARCHIV

Jak se rodí kachna

Jedna nejhezčích knížek, kterou jsem kdy četl, je "Můj přítel Pierot" od Raymonda Queneaua. Knížka (mimo jiné) velmi pěkně popisuje, jak z nicotného podnětu vyrůstá moderní mýtus, jenž se hned taky stává předmětem kultu. Pražský dopisovatel listu Le Monde Martin Plichta (jde o pseudonym, autor je Francouz) v následujícím textu jako by chtěl Queneauovu fikci zhmotnit ve skutečnost. Jeho interpretace politicky motivovaných sebevražd, k nimž u nás v poslední době došlo, stojí za doslovné ocitování a za malý rozbor. Nejprve tedy Plichtův text:

Mladí Češi se obětují, aby protestovali proti americké intervenci

Le Monde 3. 4. 2003
Praha, od našeho korespondenta

Válka v Iráku zabíjí daleko od scény válečných operací, v Praze. V srdci Evropy se během posledních týdnů obětovali čtyři mladí Češi, aby protestovali proti "násilí ve světě" a zvláště proti "americké politice v Iráku".

Poslední oběť, student Pedagogické fakulty Plzeňské univerzity (80 km západně od Prahy) zemřel v noci z úterý 1. na středu 2. dubna, poté co se polil benzinem a zapálil. Ve svém pokoji na univerzitní koleji, před níž se zabil, zanechal čtyři stránky textu, adresovaného policii, v němž vysvětluje své gesto. Podle šéfa městské policie popisuje mladý jednadvacetiletý muž, který žádal, aby byla zachována jeho anonymita, "to, co se mu nelíbí na světě a na americké politice v Iráku".

Prezident Václav Klaus, "hluboce otřesen" touto sérií obětí, jež započala 7. března, v den jeho inaugurace, vyzval mladé Čechy, aby "již neopakovali" takové činy. V otevřeném dopise, který zveřejnily ve čtvrtek 3. dubna všechny české noviny, ujišťuje, že chápe "jistý radikalismus, který je mládí vlastní. Dodává však, že "je přesvědčen, stejně jako drtivá většina našich spoluobčanů, že tyto akty jsou absolutně nešťastné, nepatřičné a především neužitečné."

V nepřímé odpovědi na výčitky prvního "člověka pochodně", jak sám sebe označil Zdeněk Adamec (19 let) ve zprávě na svých internetových stránkách na počátku března před sebevraždou, se Klaus vyjádřil, že země žije "ve standardní demokracii", která nabízí "tisíce způsobů jak dát najevo svůj souhlas nebo nesouhlas s tím, co se děje v zemi nebo ve světě".

Zdeněk Adamec spáchal sebevraždu symbolicky na Václavském náměstí v Praze, několik kroků od památníku Jana Palacha, toho mladého studenta, který se obětoval v lednu 1969 aby protestoval proti sovětské okupaci země po rozdrcení "Pražského jara". Zdeněk Adamec ostře kritizoval českou "pseudodemokracii" a plán války v Iráku. "Proč Američané napadají Irák? Bojí se nového Usámy? Ne, to je jen záminka, Irák má ropu a tu Američané chtějí", napsal v souladu s většinovým míněním Čechů.

Češi jsou už měsíce proti jakékoli válce v Iráku. Pouze válka schválená OSN získala těsnou většinu stoupenců. Politická reprezentace se kroutí: chce, aby se země zúčastnila angloamerické koalice aniž by se podílela na vojenských operacích. Americká vláda problém Čechů vyřešila: zapsala je oficiálně do seznamu zemí koalice, protože Praha má v Kuvajtu už déle než rok protichemickou jednotku o 400 mužích. Tato jednotka má ovšem výslovně zakázáno podílet se na současné válce, s výjimkou případu, že by Bagdád použil zbraně hromadného ničení.

Přes velký odpor veřejnosti k americkému útoku jsou protestní manifestace řídké a je to především záležitost cizinců - zvláště Američanů - žijících v Praze. Poslední demonstrace, nejvýznamnější od počátku války, se o minulém víkendu zúčastnilo tisíc manifestujících.

Naproti tomu český studentský svět, hluboce depolitizovaný, zůstal docela stranou hnutí odporu. Chybění ideových sporů na českých univerzitách je patrně zdrojem nevolnosti, jíž reagují na politické skutečnosti světa citliví mladí lidé, označovaní za "filosofy", což je přezdívka, kterou dali poslední oběti jeho kamarádi.

Martin Plichta

A teď ten komentář: především se panu Plichtovi ti politicky motivovaní sebevrazi nějak rozmnožili: řekl bych, že dvakrát. Zajímalo by mne také, jak ví, že chtěli protestovat "zvláště proti americké politice v Iráku" (z titulku dokonce jako by vyplývalo, že jedině proti té politice). Že by je inspiroval naléhavý tón pana prezidenta Chiraca, jímž nám vzkázal, abychom drželi hubu? A když už se pan Plichta díval na internetové stránky sebevraha Adamce, mohl si taky všimnout, jak horlivě se ten nešťastník hlásí k fanatické a směšné sektě "Vesmírní lidé sil světla". Což přece jšn naznačuje, nakolik je ho třeba brát vážně.

Je pravda, že většina lidí u nás je proti válce v Iráku, i když ten odpor nemá zdaleka tak militantní a hysterickou podobu jako např. v Německu nebo ve Francii. Myslí si ale většina lidí u nás opravdu, že v konfliktu jde především o ropu? Většina komunistů, snad. Je to stejně nevěcné, jako kdybychom napsali, že se většina Francouzů na případu Irák pokouší resuscitovat své nenávratně zašlé velmocenské ambice a že ve skutečnosti jde o ropu Francii, která ji nemá a chce ji se Saddámem vyhandlovat za politickou podporu nebo zdrženlivost, a ne USA, které ji mají.

Demonstrace proti válce v Iráku nejsou u nás především dílem cizinců, převážně Američanů, kteří zde žijí. Nýbrž především části Američanů, kteří zde žijí, a dále komunistů, anarchistů, pravicových extremistů, profesora Koháka a Petra Uhla.

Pan Plichta je zjevně frustrován z toho, že se demonstrací neúčastní ve větším množství studenti. Prý je život studentů u nás depolitizovaný a na univerzitách chybí ideové spory. Za těch deset let,co na univerzitě učím, jsem si toho nevšiml. Myslím, že čeští vysokoškoláci sdílejí spíš jakousi historicky zažitou nedůvěru české veřejnosti k pouličním kraválům kryptobolševického typu. Za minulého režimu jsme si podobných radovánek užili vrchovatě, byly totiž málem povinné.

5. března 2000