ARCHIV

Všechno zapomněli, ničemu se nenaučili…

Od počátku 19. století projevují Češi soustavnou nespokojenost se svým umístěním na evropské mapě. Pravda, jejich okolí jim k tomu dost často zadávalo důvod, jenže dost často jsme zase my zadávali důvod k nespokojenosti svému okolí. Proto byl střed Evropy svého času vratký jako dnes Balkán. Rakousko (později Rakousko-Uhersko) jako stabilizační faktor nakonec úplně selhalo. Od poloviny předminulého století kvetly v českém prostředí jak představy o překonání „němectví“ vazbou na Francii a Velkou Británii (jakési náznaky najdeme už u Havlíčka), tak různé poutě do Moskvy a Petrohradu. A od dob Vácslava Hanky měli u nás agenti (tehdy carského) Ruska na růžích ustláno.

Tato poněkud surreálná forma snění o Evropě se zhmotnila v První čs. republice: stát byl sice od počátku znepřátelen až na Rumunsko se všemi sousedy, zato požíval podpory Západu, přesněji řečeno Francie. Její dočasná evropská nadvláda se záhy zhroutila a česká společnost se octla na tvrdé zemi. V té situaci se zrodila významná korektura původního snu: dr. Beneš a jeho spolupracovníci do něho k velké radosti českých komunistů zapracovali jako „korektiv“ Stalinovo Rusko. Slibovali si nejspíše, že budou čerpat požitky současně ze Západu i z Ruska. Kníratý jazykovědec z Kremlu učinil těmto plánům rázný konec. Vize z roku 1945 pak dlouho existovaly jen jako krásná pohádka v myslích českých komunistů, kteří se nejprve dopracovali lidské tváře a pak jednoduše zapomněli, že jednou byli komunisty.

Čeští socialisté národní i internacionální došli nakonec k závěru, že osudovou chybou této koncepce byl, že nevzala v úvahu ruský bolševismus. Dnes, když je bolševismus fuč, dala by se oprášit a použít zejména proti našim otravným sousedům, kteří s námi mají jakési nevyrovnané účty. Tak se jako na běžícím páse rodí bláznivé nápady: viz Zahradilův eurorealismus nebo Bělohradského „excentrická Evropa“, k níž patří i USA a Rusko, a jejímž cílem je hlídat Německo.

Nyní se výrazně změnila mezinárodní politická scéna. V ohrožení islámským terorismem se setkaly zájmy USA a Ruska. A to je voda na mlýn pro české fantasty. Nemohla by být ČR zase jednou mostem mezi Západem a Východem, po němž by k nám proudilo z obou konců jen to dobré? Širokou platformu pro hlásání oprášených benešovských vizí poskytuje v poslední době Právo. Tak například článek Miroslava Polreicha „Kde skutečně vyvrcholí pražský summit“ (22.11. t.r.) odpovídá na otázku z titulku jednoznačně a radostně: V Puškinu u Petrohradu, na setkání Bushe s Putinem. Byl navázán nový vztah mezi USA a Ruskem, jímž se „Rusko stalo platným členem protiteroristické koalice s svou kapacitou po USA druhým rozhodujícím aktérem“. Suspektní Evropa (rozuměj Německo, Maďarsko, ale také Polsko, jež autor explicite jmenuje) utře hubu. Nebývalá spolupráce daleko přesahuje pouhé bezpečnostní otázky: Rusko se stává „blízkým hospodářským partnerem“ Ameriky (podotýkám, že v souvislosti se summitem jakýsi západní hospodářský expert upozornil, že ruský ekonomický potenciál je srovnatelný s holandským).

Hned následující den tyto úvahy nadšeně rozvíjí Pepa z Hongkongu (Jiří Hanák). Raduje se, že Bush nalezl daleko větší pochopení pro své protiteroristické tažení u Putina než v Evropě. Rusko přitom prý může USA pomoci daleko účinněji než Evropa. Navíc si slibuje, že Rusové dokáží svou rozvážností usměrnit některé údajně příliš divoké americké plány.

Všechno zapomněli, z ničeho se nepoučili! Nadšenou resuscitaci národně socialistických iluzí z roku 1945 je třeba zarazit. Rusko se v boji proti terorismu stalo faktickým spojencem Západu a USA shodou okolností, podobně jako se v roce 1941 stalo spojencem Západu proti Hitlerovi. Před tím pod krycím jménem SSSR teroristy padesát let účinně proti Západu štvalo. To je reálné politická situace těchto dní.

Dnešní Rusko je jistě jiná země než SSSR: zavrhla zrůdnou marx-leninskou ideologii, politicky se modernizovala a dost polidštila. Její politiku však stále ovládá ona zvláštní směs vyčůranosti a brutality, kterou bolševici beze všeho převzali od svých carských předchůdců a Putin s Jelcinem od bolševiků. Viz způsob, jakým využili teroristického útoku v Moskvě k dalšímu deptání Čečny. V roce 1850 napsal o carské zahraniční politice Karel Havlíček: „Kdo chce o politice ruského cára dobré ponětí míti, musí si především jiným pomysliti, že ještě jak živ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí.“ Tato nesmrtelná definice platí dodnes a malí králíčci v sousedství ruského medvěda by na ni neměli zapomínat. Rusové se těžko loučí se svou imperiální minulostí z let 1945-89 a ani trochu by se nerozpakovali, kdyby z ní bylo možné v přítmí pod plachtou spolupráce s USA aspoň něco obnovit. Proto je důležité, aby hranice mezi NATO a Ruskem byly vždy jasně a jednoznačně vytyčeny. NATO musí končit na hranicích SNS, nabírat něco navíc znamená nabírat trojské koně. A nejlepším lékem na obávaný ruský apetit je překonávání umělých hranic a zamrzlých konfliktů ve střední Evropě, například Visegrádskou spoluprací.

Spojenectví Západu a Ruska v boji proti islámskému terorismu je nevyhnutelné, podobně jako bylo v roce 1941 nevyhnutelné spojenectví Západu se Stalinovým Ruskem proti Hitlerovi. Poučeni minulostí bychom však měli vědět: spolupráce, ale odsud až pocud.

22. listopadu 2002