ARCHIV

Máme se dívat na svět indiánskýma očima?

Právo z 14. prosince přináší informaci o zajímavém sporu: Američané natočili jakýsi (hraný) film o úpadku mayské říše v devátém století po Kristu. Guatemalští aktivisté hájící lidská práva a zájmy indiánského obyvatelstva na něj reagovali dost kriticky. Vznikl konflikt, připomínající vzdáleně (v daleko mírnější podobě, ovšem) protesty muslimů proti karikaturám proroka Mohammeda.

Hlavní výtky guatemalských aktivistů byly zhruba tyto: režisér filmu říká, že Mayové byli divoši, předvádí rasistický a nepřátelský pohled na Maye, vykresluje je jako plné vzájemné krutosti. Vytváří dojem, že už dávno před příjezdem Evropanů si Mayové zasloužili, přesněji řečeno potřebovali, aby je někdo osvobodil. (Ve filmu totiž Mayové provádějí krvavé lidské oběti, což bylo zvykem středoamerických civilizací až do 16. století).

Autor článku k tomu připojuje svůj komentář: „Většina tzv. euroamerické civilizace vidí Maye současnýma očima. Mezoamerické kultury však vznikaly a vyvíjely se v jiném kulturním a hodnotovém prostředí a nelze na ně pohlížet bělošskýma očima. Mayové v oběti neviděli krvavé a bolestné zakončení života, ale vyznamenání – byla pro ně zkrácením cesty k bohům.“

V tom, co jsme ocitovali, jsou dva malé posuny. Především mluvit o „osvobození“ je ze strany aktivistů demagogie: samozřejmě by nešlo o osvobození, protože když Mayové prováděli hromadné krvavé oběti, cítili se dokonale svobodnými. Jde jen o to, do jaké míry by bylo legitimní, kdyby jim to byl někdo zatrhl (což se posléze stalo). Je zjevném, že by to musel udělat násilím a že by to znamenalo omezení jejich svobody (totiž svobody provádět hromadné lidské oběti). Dá se takové násilí něčím ospravedlnit?

A za druhé, ty „bělošské oči“, o nichž mluví autor článku. Nabuzuje dojem, že indiánské a bělošské oči vidí něco podstatně odlišného. Nebo snad existují jen jedny lidské oči, které mají „indiáni“ a „běloši“ jaksi společné? Křesťanství a z něho odvozené pojetí lidských práv stojí na tomto druhém pojetí. První je v podstatě rasové: je tu dvojí rozdílné vidění, každý se drží toho svého, což nakonec povede k neřešitelnému konfliktu mezi těmi s indiánskýma a těmi s bělošskýma očima.

Je třeba odlišovat: je samozřejmě rozdíl, když něco (masové rituální zabíjení) dělají předkolumbovské středoamerické civilizace a když něco podobného (holocaust) dělají ve dvacátém století příslušníci civilizovaného evropského národa. To první je primitivní chování, které nelze posuzovat jako nějakou vinu, to druhé je odporný masový zločin. V tomto smyslu má rozdílné „kulturní a hodnotové prostředí“ podstatný význam. (Když se pak Češi v roce 1945 opičili po Hitlerovi a oloupili a vyhnali ze země své německé spoluobčany, dělali, jistě v mírnější podobě, něco podobného jako Hitlerovi lidé. Argumenty, že to tenkrát dělal každý a že k tomu byli dostatečně motivováni, ve stejném „kulturním a hodnotovém prostředí“ neplatí. V tomto smyslu je mezi jednáním starých Mayů na jedné straně a jednáním jednotek SS nebo „Revolučních gard“ na druhé straně podstatný rozdíl.) A za druhé: autor článku v právu jistě oprávněně podotýká, že podobných krutostí jako Mayové se dopouštěly i ranné mezopotamské civilizace, od nichž se zprostředkovaně odvíjí i ta naše, a že např. jiní a bližší naši předchůdci, starověcí Římané, nám sice zanechali obdivuhodnou právní kulturu, na niž i dnes navazujeme, ale na druhé straně nutili své bližní, aby se pro jejich zábavu a před jejich očima navzájem vraždili, a předhazovali odsouzence k smrti v cirkuse hladovým šelmám. Cesta od nich k nám byla cestou civilizace, zkulturnění, zlidštění.

Přesto nemáme právo přistupovat k takovým věcem, jako jsou kruté zvyklosti mayské civilizace, jako k nějakému lokálnímu koloritu, jako botanik, který obdivuje exotickou květinu s vědomím, že stojí na stejné úrovni jako naše pampelišky a petrklíče. Nýbrž jako k něčemu, co se dít nemá a nesmí, a pokud se to děje, je tomu třeba zabránit. Pokud to nejde jinak, tedy i násilnými prostředky. A bez ohledu na to, zda si to dotčení přejí nebo ne. O tom nemůže být spor. Přít se lze o techniku, o taktiku a strategii takového postupu, a o to, co lze tolerovat (nebo se z toho dokonce poučit) a co je třeba bez milosti vymýtit. Je třeba se vyhnout fundamentalismu a fanatismu. Čemu by bylo pomohlo, kdyby byl Hernána Cortése nahradil někdo, kdo by byl schopen Aztékům dopřát svobodné volby a parlament, nebyly by jim tehdy k ničemu. Je také málo sporné, že prostředky evropských dobyvatelů byly leckdy velmi surové. Lidé jsou nedokonalí. Rozhodující ovšem je, že evropský zásah středoamerické společnosti přesto podstatně civilizoval a zlidštil, takže např. dnešní guatemalští obhájci indiánských práv mohou brázdit svou zemi automobily (středoamerické civilizace neznaly kolo), psát do novin (je sporné, nakolik Mayové používali písmo v našem slova smyslu) a hlavně, nemusí se bát, že je uprostřed jejich úsilí někdo popadne a strčí na pekáč se zdůvodněním, že jinak nebude příští rok dobrá úroda.

Náš svět je nejen jiný, než svět Mayů. Náš svět je také lepší. Má mnoho chyb a nedokonalostí, ale zásady, které jsme vzali za své, příkazy, jimiž se řídíme a naše víra v to, co má být, stojí vysoko nad zásadami, příkazy a vírou, jimiž se řídili staří Mayové. Máme právo a povinnost je vnucovat těm, kteří je dosud nevzali za své, z jednoho prostého důvodu: protože nevěříme, že ti lidé jsou zgruntu jiní než my; že to, co je dobré pro nás, není dobré i pro ně. Tj. například, že svět bez krvavých lidských obětí by nakonec nebyl i pro ně jistějším a obyvatelnějším, a že by se v něm necítili lépe a jistěji než ve světě, kde se lidé obětují bohům. Když se přitom dopustíme něčeho, co je s našimi zásadami a naší vírou v rozporu, musíme se snažit napravit to a litovat toho. To ale nijak nerelativizuje povinnost dělat to, co děláme.

17. prosince 2006