ARCHIV

Jakýpak antikomunismus!

Důvody, proč je v současné době nežádoucí otevřená nebo skrytá velká koalice mezi ODS a ČSSD, nespočívají v zásadovosti či mravnosti: souvisejí s tím, že pod pojmem „levice“, „socialismus“ a dokonce i „komunismus“ se na Západě a v někdejším ruském záboru rozumí něco sice vnějškově podobného, ale ve skutečnosti dosti odlišného. Důvody jsou víceméně historické.

V západních společnostech se v posledních třech stoletích vyvinula polarita mezi stranami zdůrazňujícími iniciativu a stranami, které kladou důraz na solidaritu. Střídají se u moci a respektují společný liberální a demokratický základ, který byl vypracován v osvícenství. Strany „solidární“ vzešly z z radikálních socialistických hnutí druhé poloviny devatenáctého století. Během času se stoupencům těchto hnutí podařilo překonat původní radikální a utopistické ideologie (nejvýraznější z nich byl marxistický komunismus). Dá se přitom říci, že tyto ideologie sehrály ve vývoji euroatlantické politiky svým způsobem pozitivní roli právě tím, že byly výzvou, kterou bylo třeba překonat.

Ruská společnost stojí na poněkud jiných základech. Vytvářela se ve stresu z dvojího ohrožení: na jedné straně Mongolové, na druhé straně (později) chtiví evropští dobyvatelé. Vzniklo společenství vojensky organizované, centralisticky spravované, bez smyslu pro autonomii jednotlivců a menšin. Členilo se na „činovníky“ a „mužiky“ („pracující“). Ruské nevolnictví mělo všechny podstatné rysy otroctví: první povinnost mužiků bylo pracovat pro svého „pána“. Čas, který zbýval, si mohli využít po svém: byl natolik skrovný, že nedovolil vznik soukromého vlastnictví v západním slova smyslu. Když kdysi Havlíček mluvil o socialismu pravém pod křídly carského orla, měl svým způsobem pravdu: tato primitivní a zotročená společnost se sice mimovolně, ale přitom nápadně podobala vizím Karla Marxe. Nosnými myšlenkami ruského samoděržaví byly césaropapismus, reálný, ale zároveň uměle posilovaný pocit vnějšího a vnitřního ohrožení, který umožňoval spravovat společnost brutálními prostředky, a ideologie „osvobozování“, která ospravedlňovala imperiální výboje: koho kdy Rusko „osvobodilo“ – od sedmnáctého století po rok 1945 – toho taky zotročilo. Upravený marxismus, který byl jako ideologický nástroj do ruské společnosti bez většího odporu implantován po říjnové revoluci v roce 1917, této podivné společnosti prodloužil život a umožnil jakousi její modernizaci. Podstatné je, že takto inovovaná společnost nebyla žádnou ďábelskou „říší zla“, nýbrž jen společností uspořádanou o hodně primitivněji, než byla společnost evropská, a to evropská společnost i v té poměrně nedokonalé formě, v níž se uskutečnila ve středovýchodní Evropě (Československo, Maďarsko, Polsko, nenamlouvejme si, že mezi těmito zeměmi byl co do kvality politického uspořádání nějaký propastný rozdíl). Proto všechny na svém začlenění do ruského komunistického impéria velmi prodělaly. Na druhé straně je třeba objektivně vzít v úvahu, že na neradostném vývoji ruského státu se krutě podepsaly i vnější okolnosti, ze něž Rusko nemůže.

Posuzovatelé „socialismu“ ruského typu jsou tedy obětí omylu. Tasmánský vakovlk vypadal sice na první pohled jako vlk, ale byla to podobnost čistě náhodná, důsledek tzv. konvergence, připodobňování různých zvířecích druhů na základě vnějších okolností. A podobně se má ruský „socialismus“ k tomu evropskému.

Český politický život je ovlivněn ruským prostředím, v němž jsme strávili skoro půlstoletí. Na jedné straně ODS, legitimní dědička kuriozního Občanského fóra (pastrany bez členstva), s nejasnou touhou být standardní stranou západního typu a se spoustou rudimentů z ruské minulosti, zejména pokud jde o mocenské praktiky. Na druhé straně KSČM, přímý potomek ruského vakovlka. Od něho se bezprostředně po převratu odštěpilo pár politických útvarů, stvořených malověrnými lidmi, kterým se nezdálo být bezprostředně po převratu taktické navazovat výslovně na komunisty a opatřili si proto jakési mimikry: zájmy „zemědělského venkova“ (LSU), „moravské národní zájmy“ (HSD-SNS). Protože vždycky stavěli na jakémsi aspoň malounko reálném základě, který ovšem nestvůrně nafoukli a deformovali, podařilo se jim nachytat řadu víceméně slušných a inteligentních lidí. Jenže ti během¨krátkého času prohlédli a kryptokomunistické útvary proto rychle vzaly za své. ČSSD je blízkým příbuzným těchto podivných stran a hnutí, jenže na rozdíl od nich se uchytila a pozůstatky výše zmíněných stran s chutí pozřela. Založili ji nadšení misionáři z USA, ale sdružili se v ní především normalizační komunisté, kteří považovali komunistickou stranu za příliš zkompromitovanou, a „osmašedesátníci“ (přívrženci neperspektivního křížení vakovlka s vlkem). Kromě toho tam samozřejmě byli i lidé, kterým upřímně imponovaly sociálně demokratické tradice. Nebyli ani ve většině, ani politicky nejzkušenější. Nový politický útvar na sebe vzal mimikry úctyhodné historické strany a Miloš Zeman tu pestrou sešlost sjednotil svým cynismem a jakousi primitivní populistickou ideologií. Následný pokus „autentických“ socialistů kolem Vladimíra Špidly o ovládnutí strany skončil katastrofou. Dnešní sociální demokracie má s KSČM společné ideologické i personální kořeny v totalitní minulosti a je ovládána podobnými typy funkcionářů (Jiří Paroubek je klasickým příkladem aparátčíka ruského typu a může se dnes opřít o otrocky oddaný aparát).

Otevřená či zamaskovaná koalice ODS s ČSSD by dnes znamenala, že obě strany by k sobě srostly rudimenty, převzatými z minulosti, vznikla by jakási nová oligarchie, přičemž různá politická příslušnost by nehrála podstatnou roli. Navíc ČSSD by byla ve výhodnější situaci: její ¨genetická blízkost KSČM by ji zachovávala do budoucna dobrou šanci přesedlat a notoričtí oportunisté z KDU-ČSL a chaoti ze Strany zelených jsou perspektivními spojenci. ODS by tedy posloužila jen jako „užitečný idiot“ ke startu do politického systému, který by se víc podobal tomu běloruskému než tomu evroopskému.

Otázka je, zda se ČSSD může a dokáže reformovat v normální politickou stranu. Bude to svízelné, jeden pokus, za Špidly, už ztroskotal. Pro spravedlnost je přitom třeba zdůraznit, že ODS tehdy dělala všechno pro to, aby to Špidla měl co nejtěžší. Dnes sklízí trpké plody tohoto svého úsilí. ČSSD se může k reformě dopracovat buď v opozici, nebo v menšinové vládě. V koalici s ODS rozhodně ne. Výsledek pokusu bude, že buď fakticky splyne s KSČM, nebo vezme za své jako LSU nebo HSD-SMS, nebo se postaví na vlastní nohy,. První a druhá možnost je nežádoucí.

Tuto šanci je třeba ČSSD dopřát. Pobyt v opozici je přitom jako léčebná kůra nejnadějnější. Problém je, že „občanské“ strany si už svou liknavostí odřízly skoro všechny cesty k tomu, jak ČSSD do opozice dostat. Proto nezbývá, než se připravit na nejhorší.

3. prosince 2006