indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

13.11. - 20.11.2006

ARCHIV

Poznámky ke kongresu ODS (II)

Disidenti


Z pléna pak zazněla zcela zásadní kritika spolupráce s ČSSD. Přišli s ní řadoví delegáti (Milan Strakoš, Milan Franc) i renomovaní představitelé strany (poslanec Jan Klas, senátor Kubera). Strakoš seznámil přítomné s prohlášením skupiny asi 300 členů ODS (navazující na otevřený dopis, který jsme zde uveřejnili). Protestuje proti dohodě s Paroubkovou ČSSD a vyzývá k politické odvaze, již je třeba projevit tím, že ODS připustí třetí, Paroubkův pokus o sestavení vlády. Čestná prohra něco váží a je lepší než zpatlané vítězství. Odvaha se do budoucna vyplatí a zhodnotí se v příštích volbách. Bez odvážných rozhodnutí nelze u nás odstranit resty komunismu. Prohlášení ústí do návrhu, aby vedení ODS jednalo o volbách v roce 2007. Strakoš dále navrhl, aby se na kongresu nevolilo nové vedení ODS, ale aby se jen nynějšímu prodloužilo funkční období do doby po předčasných volbách, nejpozději ovšem do června 2007. Tento poslední návrh byl velmi racionální.

Poslanec Klas upozorňoval na to, že být u moci za každou cenu je velmi riskantní. Paroubek potřebuje oddechový čas a vedení ODS mu ho chce z neznámých důvodů poskytnout. Varoval před něčím podobným, jako bylo Kalouskovo „salto mortale“ a citoval jednoho z místopředsedů ODS, který měl na regionálním sněmu středočeské organizace ODS říci: „jakákoli koalice s ČSSD je zradou na našich voličích, proto se nebojme ani třetího pokusu, ten totiž ukáže, „kdo je kdo“.“ Vyslovil se jednoznačně proti vytvoření „mikulášské vlády“ a vyjádřil přesvědčení, že není třeba se hystericky bát dalšího pobytu v opozici.

Problém této opozice proti Topolánkově koncepci byl v tom, že si nechali vnutit dvě teze (nebo se jim aspoň dost energicky nebránili): za prvé, že jde o problém zásadovosti a morálky, a za druhé, že to, s čím přicházejí, je v podstatě odchod do opozice. Přitom spolupráce s Paroubkem je pro ODS především nešikovná: ve vládě, kterou si vydupali, ponesou odpovědnost, přičemž ČSSD bude pečovat o to, aby toho moc nemohli udělat, a zároveň se k vládě (v níž bude hrát druhé housle) postaví tak, že expředseda KDU-ČSL Kalousek bude ve srovnání s ní vzorem loajality. Kromě toho, realisticky vzato, vůbec není předem jasné, že by Paroubek v třetím pokuse uspěl. Je daleko pravděpodobnější, že neuspěje. Ale i kdyby se mu to podařilo, vznikla by vláda s velmi slabou důvěrou veřejnosti, a pokud by se svou slabost po komunisticku pokusila vyvážit mocenskými opatřeními, narazila by na odpor veřejnosti: jak velký by to byl odpor, by bylo mj. věcí parlamentní opozice. ODS příliš často strašila veřejnost „návratem totality“, až tomu sama uvěřila. Je to nesmysl, pohled na svět černými brýlemi. Dělat politiku by bylo o něco těžší a riskantnější. Nic víc.

V rámci ODS se poprvé projevila v důležité politické otázce názorová pluralita (v minulosti se taková situace řešila např. „sarajevským atentátem“). K tomu, aby se v rámci politické strany uplatňovala názorová pluralita, je zapotřebí jednak organizačních a technických předpokladů a jednak jakýchsi návyků, které zastáncům různých názorů umožní spolu komunikovat, takže „jinak smýšlející“ se mohou uplatnit jinak, než jako chaotická změť nadšenců. Např. pan Milan Franc svým poněkud chruščovovsky laděným vystoupením věci příliš nepomohl. Publikum nadšeně tleská, ale jen na tom potlesku se nedá nic postavit.


Hasiči


Jejich vystoupení dělá dojem organizovanosti. Na tom není nic špatného, naopak. Chybou jejich oponentů byl nedostatek organizovanosti. Politická iniciativa má být organizovaná. Uplatnila se známá jména, např. předseda pražského regionálního sdružení Bürgermeister, ministr Říman, poslanec Beneš, senátor Oberfalzer . Pan Bürgermeister kladl důraz na slib ODS, že zabrání vládě Paroubka s komunisty. Nepůsobí ovšem příliš přesvědčivě, když zábrana spočívá v tom, že komunistické místo zasednou sami. Nepochybně proto (známe ten argument), aby se tam neusalašil někdo ještě horší. Říká se tomu u nás tradičně „držení pozic“. Přitom pak člověk musí dělat leccos z toho, co by měl správně dělat ten horší, jemuž to místo původně patřilo. Komunistům se nelze ubránit zadnicemi. O standardním strašení tím, že se strana octne v opozici, jsme se už zmínili: nikde není dáno, že cesta třetího pokusu vede do opozice, ale jsou případy, kdy je nejen morálnější, ale i šikovnější být v opozici.

Senátor Oberfalzer se odpoutal natolik, že hned vyjmenoval tři lidovecké odpadlíky, kteří dají svůj hlas Paroubkově vládě. Tento způsob věštění považuji vůči jmenovaným za natolik neslušný, že mi to brání zopakovat jejich jména. Taky se nemá přehánět: „Středopravicové strany dostaly o dvě stě tisíc hlasů víc než levicové. Ta společnost od nás očekává, že důvěru, kterou nám dala, proměníme přinejmenším v zastavení socialismu a komunismu, který pomalu začal být budován v érách posledních socialistických vlád.“ Přitom výpověď o vůli občanů je pouhá řečnická finta a opravdu znepokojivou politiku začala dělat až Paroubkova vláda, přičemž i v jejím případě bych se rozpakoval použít přímo slovo komunismus. „Čím větší kompromis musíme udělat, tím kratší dobu si můžeme dovolit v takové vládě strávit.“ Ale co je měrou velikosti kompromisu a délky vládnutí? Příspěvek pana senátora patří do učebnice politické demagogie.¨

Je skoro neuvěřitelné, co si někteří lidé ve víru vzrušené debaty dokážou vymyslit. Ministr Říman cituje Šimona Perese: „Politici nemají hledat spravedlnost, politici mají za úkol zajistit, Aby lidé mohli klidně žít.“ Je pozoruhodné, že se dosti militantní představitel ODS dovolává sociálního demokrata. Nemusel ostatně chodit tak daleko, podobný citát by se dal bez problémů najít u dr. Husáka (jen místo „lidé“ by tam asi stálo „lid“). Desauvovat zásadní postoje za „nerealistické a salonní“ bývá zvykem ve vypjatých dobách: ve srovnání s Chamberlainem se mohl Churchill na konci třicátých let minulého století jevit jako nerealistický a salonní politik. Příliš mnoho realismu často vede k docela nerealistickým koncům. Pan ministr odlišuje spravedlnost „individuální“ (proti té nic nemá) a „ideologickou, společenskou, třídní, skupinovou“, která je v zásadě vadná. A co takhle spravedlnost národní? Pokud ji pan ministr Říman, proslulý svými šovinistickými postoji, jen tak odmítá, je to slovo do pranice. A vůbec: mají snad vztahy mezi skupinami být postaveny na nějakém jiném základě než na spravedlnosti? A na jakém? A proč? Problém by se nejspíš vyřešil, kdyby obyvatelstvo zeměkoule představovalo jednu jedinou skupinu. Co by ale dělala ODS, které už pokusy o větší integraci EU způsobují záchvaty ideologické nevolnosti? Pan ministr rovněž rozšířil definici odvahy: „Za odvážného nelze považovat politika, který „statečně a neochvějně“ brání svou jedinou pravdu, ale toho, který má odvahu ze své pravdy slevit, v jeho (?) rámci nabídnout kompromis a obhájit jej.“ Když každý slevíme ze své pravdy, sejdeme se na lži. Kompromis si nežádá slevovat z pravdy, resp. žádá si to jen shnilý kompromis. Zatímco spousta srabů si trvá zbaběle na svém, my ze svého odvážně slevujeme. Tak vynalézavou obhajobu defétismu jsem snad ještě nečetl.

Věrohodnost hájené věci se obyčejně zrcadlí ve způsobu argumentace. Na uvedených třech příkladech je to dost názorně vidět.


Závěry


Výsledek voleb se dal očekávat. Byl nepochybně aspoň v hrubých rysech nějakým způsobem předjednaný a není na tom nic špatného. Např. paní Němcová nemohla předem nevědět, že její funkce je velmi ohrožena. Každý z kandidátů měl jakousi možnost svým vystoupením to, co bylo předem dohodnuto, ještě zvrátit. To, že se nikdo z nespokojených nedostal do vedení, odpovídá rozložení sil ve straně. Topolánek dostal 70%. Kdyby na předsedu kandidoval ještě jeden člověk, byl by to triumf, takhle to není žádná sláva. Šéf ODS tvrdí, že těch 30% jsou ti, kteří chtěli předčasné volby bez kompromisu s ČSSD. To je příliš optimistické. Drtivá většina z těch třiceti procent jsou lidé, kteří mají velké pochybnosti o schopnostech pana předsedy: to ještě vůbec neznamená, že by museli být nutně pro předčasné volby v co nejkratším termínu.

V usnesení stojí, že prioritou je zabránit vzniku vlády ČSSD a KSČM. Odmítá se možnost velké koalice a opoziční smlouvy (připomínám, jakákoli duhová koalice je jen zastřená velká koalice). Vedení a předseda se zavazují, aby usilovali o volby v co možná nejkratším termínu v roce 2007, a jen kdyby to náhodou nešlo, měli by se snažit o sestavení vlády, která bude schopna maximálně plnit volební program ODS (tato formulace je mimořádně vyčůraná).

ODS zvolila širokou, dlážděnou cestu do pekla. Úzká a trnitá cesta k předčasným volbám byla zavržena. Kdo málo riskuje, málo vydělá. Naopak: obyčejně prodělá kaťata.

20. listopadu 2006