ARCHIV

Poznámky ke kongresu ODS (I)

Víkendový kongres ODS je nepochybně po červnových volbách do PS nejvýznamnější politickou událostí tohoto roku. Nejsilnější česká politická strana rozhodovala o tom, jak ovlivní život naší země v příštích čtyřech letech. Výsledek je, jak se dalo očekávat, skličující. Pamětníkům se nikoli náhodou vybaví politická atmosféra podzimu 1968. Paralela je volná, následky nebudou – doufejme – tak dlouhodobé a tak kruté jako tenkrát; ale jistá podobnost tu je.

ODS není strana příliš vábná. Je to však v současné době jediná reálná politická síla, která se může postavit proti bloku komunistů a postkomunistické ČSSD. A hrálo se o to, zda odolá volání po „historickém kompromisu“ s Paroubkovými sociálními demokraty. Na kongresu k němu vyzýval její zakladatel, prezident Klaus. Brojil proti „kontraproduktivní polaritě celé společnosti“, kdy je „každý kompromis vydáván za zbabělost a rozumnost je postavena do role zrádce.“ Ve skutečnosti bývá v Česku nebezpečí spíš opačné: společnost je sjednocena, farmáři a čuňata sedí družně za jedním stolem, kritici jsou za zrádce a kapitulanti se drze vydávají za zachránce národa. Naše národní dějiny probíhají v jakýchsi cyklech: na počátku bývá malý zázrak (říjen 1918, listopad 1989) a pak pomalý sesuv, v němž vychází najevo neschopnost udržet a rozmnožit to, čeho se nám tak trochu nezaslouženě dostalo. Obávám se, že právě skončený kongres občanských demokratů je jednou z klíčových událostí takového sesuvu.

Topolánek

Předseda strany hovořil v pompézním úvodním proslovu o „týmu vítězství“. Předpokládá, že o tom v jednacím sále nikdo kromě přítomných novinářů nepochybuje. Prskání na novináře patří k folklóru české politické scény. A pan Topolánek se často projevuje jako nepodařený klon Jiřího Paroubka. Nevím tudíž, zda platí sebevědomé: „podařilo se nám postupně zbavit oné nezasloužené nálepky arogantní a agresivní strany“ – možná že jde – po Klausovi - jen o sestup do nižší cenové skupiny. Pokud se týče vítězství, vyhrál sice předseda ODS všechny volby, ovšem v těch nejdůležitějších, do Poslanecké sněmovny, utrpěl vítězství Pyrrhovo, protože se nepromítlo do počtu mandátů. Naopak, ODS udržela plichtu jen s odřenýma ušima.

Předsedovo heslo je „kapitalismus a svoboda“ (jakási obměna slavného liberté, égalité, fraternité). Voliči ODS (často ji volili z nezbytí, nikdo jiný, důvěryhodnější není po ruce) by se byli spokojili s tím, kdyby se ODS bylo podařilo zastavit plíživou degeneraci naší svobody, nastartovanou Paroubkem, nikoli Grossem nebo Špidlou (etatizace, monopolizace, nemravné plány na omezování svobody projevu).

Základní tón projevu je: ODS si rozvracet nedáme! Předseda mluví o „nervozitě, hysterii, nihilismu“, které stranu ohrožují. „Nesmíme hazardovat, nesmíme připustit ani to nejmenší riziko, že se komunisté dostanou přímo či nepřímo k moci“ (proboha, jak ten člověk chce dělat politiku bez rizika), „musíme zabránit návratu komunistů k moci“. Jde o politiku odvracení nedozírných následků. Během odvracení nedozírných následků se nedozírné následky poznenáhlu dostavují. Normální politická strana by měla v první řadě něco dělat, a ne něco odvracet.

Panu předsedovi není cizí ani demagogie: „každý, kdo dnes vystoupí s návrhem na předčasné volby v roce 2007, tak by měl okamžitě vysvětlit, jak k nim dojde, kde sežene těch 101, resp. 120 hlasů v PS a zda vůbec četl Ústavu.“ Pan Topolánek velmi dobře ví, že nejjednodušší cestou k mimořádným volbám je teď cesta zbývajících dvou pokusů o sestavení vlády, druhý má on, a k tomu, aby likvidoval třetí, mu stačí hlasů maximálně sto: ty nominálně má. Jenomže ve vedení ODS se zřejmě rádi navzájem straší: úsilí o třetí pokus je prý naivní, protože “kdo získá možnost sestavovat vládu ve třetím pokuse, ten ji taky díky strachu poslanců o vlastní existenci sestaví.“ Je málo povzbudivé, že pan předseda považuje své kolegy z PS za takový dobytek. Ve skutečnosti, pokud se pravostředé strany dokážou domluvit, neměl by pro ně být problém Paroubkovu vládu ve třetím pokuse zabít. A pokud by se to náhodou nepodařilo, tak co? Paroubkova vláda bude slabá, bude stát na podpoře několika lidí, jimiž bude veřejnost právem pohrdat. Pokud se pokusí nahradit nedostatek politických prostředků mocenskými, bude záležet na veřejnosti a na opozici, zda si to nechá líbit. Předseda říká: „Já rozhodně nechci vést ODS po úspěšných volbách do opozice.“ Pokud by na to došlo, bylo by slušné, kdyby se tomu nebezpečí vyhnul včasnou demisí: protože se na neblahém vývoji přes všechna slavná vítězství podepsal: kdo se to vykašlal na projekt trojkoalice a místo toho se vrhl do Paroubkovy smrtící náruče?

Projev končí vzletně: „Obci starosti své osobní podrob“. Zde se zdržíme jedovatých poznámek na téma soukromého života pana předsedy a jeho peripetií v době bezprostředně před volbami, a omezíme se na konstatování, že zásada obecně vzato není liberální, nýbrž nestydatě kolektivistická, s lehkým černorudým přídechem. Obec je pro občany, a ne občasné pro obec. To věděl už Karel Havlíček.

Miroslava Němcová

Vedení ODS vědělo o nespokojenosti odéesáckého plebsu se svou kapitulantskou politikou, zaštiťovanou svéráznou teorií o „zadržování komunismu“. Místopředsedové strany se tématu (který Topolánek sám nechtě učinil tématem ústředním, a kdyby to nebyl udělal on, udělali by to jiní) většinou úplně vyhnuli. Ten nejšikovnější, primátor Bém, přišel s mimořádně vyčůranou formulací: „Pokud mezi demokratickými politickými subjekty nalezneme porozumění pro udržení základní programové linie ODS a nezpronevěříme se svým zásadám, nechť se stanou našimi politickými partnery. Pokud nikoliv, neváhejme a pojďme si pro další a silnější mandát v předčasných volbách, a to tak brzy, jak jen to půjde.“ To je návod na vydírání Paroubka třetím pokusem, k němuž ovšem navrhovatele dovedl strach před Paroubkovým vydíráním třetím pokusem. Východisko je nasnadě: vždycky se dá nějak dokázat (nebo aspoň okecat), že jsme porozumění vlastně nalezli a zásadám se nezpronevěřili.

Jakousi výjimku učinila (teď už bývalá) místopředsedkyně Němcová. A to v tom smyslu, že se k problému postavila tak říkajíc čelně. Mluvila vlastně jen o něm. Řekla delegátům, že si strana musí zachovat politickou věrohodnost vůči voličům a že Paroubek mnohokrát prokázal, jak nevěrohodný je partner. Jeho zásady jsou se zásadami ODS neslučitelné. „Možnost předčasných voleb a víra v to, že ODS ji neopustila, tvořila osu důvěry mezi námi a veřejností.“ Paroubkova vláda s komunisty je podle ní málo pravděpodobná, přestože jí neustále hrozí. „Kde vezme další hlasy?“ V přeběhlíky Němcová příliš nevěří.

Podstatná pasáž projevu v písemné podobě zněla: „Nejčistším řešením jsou pro nás předčasné volby na jaře příštího roku. Je to termín málo reálný, ale ne nemožný. Je to ústavní cesta, tři jmenování a tři neúspěchy v Poslanecké sněmovně. Je třeba vidět riziko této varianty; zablokovaná sněmovna, ústavní krize, riziko nástupu komunistů. Připouštím, že je možné se bavit i o ústupku, pokud jde o termín voleb, ale znamená to jasné rozhodnutí o typu vlády, která k nim povede. Nesmí to být v žádném případě vláda, která setře rozdíly mezi ČSSD a ODS.“ V závěru, jak vidno, dělá paní Němcová jakýsi úkrok k Bémově formulaci. Pak ale uzavírá: „Nenastane konec světa, nepřistoupíme-li na jednu, vnucovanou variantu.“

V mluvené verzi projevu (a mluvená verze platí) udělala místopředsedkyně ODS bohužel dva dost podstatné ústupky: velmi zrelativizovala smysluplnost třetího pokusu a na závěr přidala odstavec, v němž prakticky zopakovala Bémovu formulaci. Tím vyznění svého projevu velmi oslabila. Problém je nejspíš v tom, že odpůrci „vlády národního porozumění“, nebo jak se to jmenuje, se nedokázali mezi sebou domluvit a společně čelit tlaku těch, co ji prosazují. Neštěstí takovýchto ústupků spočívá v tom, že vám je v budoucnu kdykoli otlučou o hlavu jak ti, kteří si je vynutili, tak ti, kterým už tenkrát (právem) nešly pod fousy. Nechci však paní Němcovou nadměrně kritizovat, měla to velmi těžké.

(pokračování zítra, v pondělí 20. listopadu)

19. listopadu 2006