ARCHIV

Opožděné cvičení v názorové pluralitě

Kongres ODS měl dát – a taky dal - placet Topolánkově politice hledání kompromisu s Paroubkem a ČSSD. Příznačné je, že účastníci diskuse, kteří si vybrali jiné téma než toto, se občas omlouvali. A fanatický útok europoslance Fajmona na EU vzbudil jednak dojem, že pan poslanec nepřijel na jednání ze Štrasburku, ale z Marsu, a jednak, že mluví od věci nikoli náhodou.

Odpor proti kompromisu se zvedl „zezdola“. Nižší patra strany jsou nespokojena s vyhlídkou, že strmě rostoucí preference strany budou v komplotu s Paroubkem totálně prošustrovány. Ta obava má reálný základ: spolupráce napříč politickým spektrem, motivovaná slabostí a strachem z čelného střetnutí, zpravidla nekončí dobře.

Na dnešní ODS je zvláštní pohled: ve straně, v níž dosud zjevně v důsledku sarajevského traumatu názorová pluralita právě nekvetla, se konečně začali veřejně přít o velmi základní věc. Souvisí to nejspíš s proměnou naší politické scény. Na levici vzalo za své (za činné spoluúčasti ODS) pravé křídlo sociálních demokratů. Pole ovládli pragmatici bez zábran a poslední měsíce minulého volebního období dovládli v jakési nepříliš skryté koalici s KSČM. KDU-ČSL má obrovské problémy s vlastní věrohodností (i na tom se ODS podepsala). Zelení jsou nová, zatím nepříliš silná strana bez šance na to, aby se dotáhla na dvě největší. Jediným oponentem Paroubkovy ČSSD tak zůstává ODS, která na sebe nabalila spoustu lidí, kteří vůbec nesdílejí doktrinářství, jež jí vdechl její zakladatel, ale realisticky nahlížejí, že jiná protiváha k Paroubkově ČSSD neexistuje a v dohledné době nebude existovat.

Přitom problém dnešní ČSSD není snad v „sociáldemokratismu“, je docela elementární a spočívá ve vyhlašované a předváděné ochotě spojit se ve vlastním zájmu třeba s čertem. S čertem se ovšem spojovat neradno, protože přelstít ho lze jen v pohádkách.

Spor probíhající v ODS vzdáleně připomíná střetnutí „konzervativců“ a „reformistů“ v KSČ šedesátých let. Vedení (Topolánek, ale i stranický guru Klaus) vyzývá členstvo ke kázni a realismu. Už se v něm ovšem najdou černé ovce: místopředsedkyně Němcová připustila možnost ústavní cesty k předčasným volbám třetím pokusem a dala najevo, že jí není až tak nesympatická. Sklidila za to nevoli samotného předsedy. Diskutéři (Jan Klas, Milan Strakoš) pak měli volnější ruce a využili toho.

Pozoruhodné je, že „hasiči“ (Říman, Oberfalzer, Bürgermeister) argumentují „nedozírnými následky“. Úkolem ODS je prý zabránit vládě Paroubka s komunisty. (Proto budou raději vládnout s Paroubkem sami a dohromady dělat to, co by s ním správně měli dělat komunisté. Až je Paroubek nebude potřebovat, odkopne je).

Pozoruhodné je silné korporativní cítění, u představitelů konzervativní strany dosti neobvyklé: Topolánek skončil svůj projev okřídleným citátem: „obci starosti své osobní podrob“ (něco podobného nám vtloukali do hlavy za totáče). Místopřededa Bém si zase posloužil Viktorem Dykem: opustíš li mne (rodnou stranu?), zahyneš!

Celkový dojem z kongresu je neveselý: diskuse přišla bohužel pozdě, Topolánkovu politiku nijak výrazně neovlivní. Pokud se jeho kritici drápkem uchytí, mají ovšem dobrou šanci pro chvíli, kdy nynější předseda ztroskotá. To už bohužel budou preference strany v podstatně horším stavu než dnes.

20. listopadu 2006