ARCHIV

Už zase nedozírné následky

Pro ty, co nezažili rok 1968 a následující předesílám, že nedozírné následky byly oblíbeným sloganem tehdejšího „prezidenta“ Ludvíka Svobody. Strašil jimi často a dá se jen těžko rozlišit, kdy a nakolik to byl upřímný výraz jeho potentočkovanosti a kdy a nakolik to dělal na povel svých ruských řídících orgánů. Ostatně na tom tolik nezáleží. Nedozírné následky byly to, co by s bylo mohlo stát, když budeme příliš rezolutně trvat na svém proti vůli ruských okupantů a jejich domácích přisluhovačů. Hrozilo zjevně, že by se současný stav (o němž se údajně Jan Werich vyjádřil, že jako bratrská pomoc to stojí za hovno, ale jako okupace to ještě ujde) změnil v okupaci jako řemen. Hrozba je působivá v každé situaci, vždycky může být ještě hůř, než je.

Na Svobodu a jeho nedozírné následky jsem si vzpomněl, když jsem v sobotu četl v Právu rozhovor s Vlastimilem Tlustým. Činovník ODS tam hovoří mj.o tom, že „nebezpečí, že budou-li všichni trvat na svých slůvcích a stanoviscích, budou nám nakonec ve třetím pokuse vládnout komunisté a Paroubek, je obrovské“. Dva dny předtím trousil náznaky v podobném směru v Mladé frontě Dnes Mirek Topolánek: „Třetí pokus sestavovat vládu je jako prodloužení v hokeji. Kdo dá gól, vyhrál. (Proč zrovna tohle to neplatí o dvou předchozích?, bd) Ale nikdo neví, kdo ho dá… Je to ústavně čisté, ale riskantní. Může se stát, že někdo jenom tak trefí puk a ten doklouže do branky.“

Pozoruhodné je, že Paroubek nepřikládal „nedozírným následkům“ (tj. v jeho případě a z jeho hlediska hrozbě stabilní vlády ODS, která by ho ke svému vládnutí nepotřebovala) takovou váhu. Odblokoval nakonec Poslaneckou sněmovnu, tím umožnil, aby Klaus jmenoval premiérem Topolánka a Topolánkův pokus bez potíží zmařil. Z toho plyne, že na rozdíl od Paroubka si ODS a Topolánek nevěří. Bojí se rizika a nedozírných následků.

V roce 1969 se nedozírnými následky rozumělo vše, v čem se zračí jakýsi odpor. Odpor vyvolá to, že Rusové, kteří jsou všeho schopní, to vše ze sebe vydají. Když budeme vstřícní, nejhoršímu zabráníme a možná dosáhneme nějakého snesitelného kompromisu. Pravý opak byl pravdou: tam, kde jedna strana přichází tak říkajíc se spuštěnými kalhotami a nabízí sama ústupky, nemá druhá žádný důvod usilovat o kompromis. Takže ti vstřícní svou vstřícností sami dobrovolně spolupracovali na tom, aby se dostavily nedozírné následky, jimž se na oko snažili zabránit. S Ludvíkem Svobodou v čele. Kdo by chtěl dosáhnout nějakého kompromisu, musil by si nejdřív postavit hlavu.

Dnes už Rusové přímo ve hře nejsou, změnila se mezinárodní situace a poměr sil mezi rudým blokem a ostatními stranami je vyrovnanější než tehdy mezi okupanty a zbytky jakéhosi odporu: dá se tedy očekávat, že nedozírné následky by byly o něco méně nedozírné než v roce 1969. Strach z nich je ale, jak vyplývá z toho, co řekli pp. Tlustý a Topolánek, skoro stejný.

K odvrácení nedozírných následků se dnes nabízí velká koalice, menšinová vláda ODS s tolerancí ČSSD nebo „duhová koalice“ ODS – ČSSD – KDU-ČSL, kde lidovci hrají funkci nárazníku. To vše „dočasně“ přibližně na dva roky. Jinak hrozí nedozírné následky v třetím kole sestavování vlády.

Ve skutečnosti bude ODS hrát roli medvěda přivázaného na řetěze, který drží Paroubek. Bude moci dělat jen to, co jí Paroubek v Poslanecké sněmovně dovolí. V případě lidovecké spoluúčasti bude role lidoveckého „nárazníku“ ta, aby se ve vhodných chvílích přidal k sociálním demokratům a ODS podtrhl. Tím bude posilovat své image proradného spojence a pracovat na vlastní zkáze v dalších volbách. Pokud to nebude dělat, bude ve stejné situaci jako ODS a výsledek bude tentýž. Dva roky jsou jako lhůta vybrány citlivě: dost dlouho na to, aby se ODS dokázala zkompromitovat, a příliš málo na to, aby (zvlášť za daných okolností!) dokázala něco kloudného udělat. Tak dopadá člověk, který se upíše čertu. Paroubek to zcela v logice věci chce od Topolánka písemně. Po dlouhém půstu se Topolánek a jeho lidé budou moci dva roky vyhřívat na sluníčku moci. Pak přijdou Paroubek sd Filipem a odnesou je – přesněji řečeno nás všechny i s nimi – do rudého pekla. Vzhledem k okolnostem se dá soudit, že to ve srovnání např. s padesátými lety bude peklo relativně fešácké. Ale bude to peklo.

Kdyby se ODS zapříčila na předčasných volbách a odmítla Paroubkovy (a Kasalovy) nemravné návrhy, dojde k třetímu pokusu. Přijde na řadu Paroubek a ten může (ale nemusí) vyhrát. I kdyby vyhrál, nebude to konec světa. Okolnosti vzniku jeho vlády budou nedůstojné, opozice silná a většina veřejnosti bude mít jeho i Filipa dost daleko dřív, než za dva roky. A bude mít k dispozici spoustu legálních prostředků, jak dát svou nespokojenost najevo. Oběma pánům tak může jejich mocenské výsluní velmi brzy zatraceně zhořknout.

12. listopadu 2006