ARCHIV

Americké volby a my

Výsledek voleb do Kongresu Spojených států se do budoucna, byť i třeba nepřímo, promítne do situace našeho regionu. Pozorovatelé se shodují, že to vlastně bylo referendum o zahraniční politice USA. Klíčovou záležitostí je účast v Iráku. Porážka Bushovy administrativy snad není tak drtivá, jak to může na první pohled vypadat (v kongresových volbách během druhého prezidentského období prezidentova strana zpravidla ztrácí). Republikáni však přišli o většinu v obou komorách Kongresu.

Válka v Iráku narazila na zuřivý odpor v Evropě už před započetím. Tím, jak se protahovala a rostl počet padlých amerických vojáků, rostl odpor i v USA. Na poměru k ní se úspěšně profiluje opozice i intelektuální elity.

Spojené státy, a vůbec západní demokracie mají problém s tím, jak učinit něco tak krutého, jako je válka, přijatelným pro vlastní občany. Jsou natolik mírumilovné, že se jim nakonec i vlastní dějiny často jeví jako řada neospravedlnitelných krvavých zločinů.

Bez problémů je válka obranná: na území vlasti operují uniformované jednotky cizí mocnosti (zvykli si už na to, že formální vyhlášení války může odpadnout).

Složitější je, když je třeba vystoupit na podporu spojence stávajícího či potenciálního. Jeho věc musí být spravedlivá. Jižní Vietnam se stal sice obětí severovietnamské agrese, ale jeho režim byl zkorumpovaný a násilnický. Vznikl problém, ústící do porážky. A abychom nechodili tak daleko: předválečná ČSR prováděla problematickou národnostní politiku. Aplikace „spravedlnosti“ vedla k tomu, že bylo neobyčejně posíleno Hitlerovo Německo a ČSR mu byla vydána na milost a nemilost.

Ideové problémy jsou i s válkou v Iráku. Byla nezbytná, protože Saddámu Husajnovi šlo o to, prokázat, že Západ je papírový tygr, neschopný skutečného boje. To ovšem na legitimnost v západním pojetí nestačí. Proto idea osvobození iráckého lidu a odstranění hrozby zbraní hromadného ničení. Zbraně se nenašly a irácký lid má s osvobozením problém, protože jej vlastně tvoří na smrt znepřátelené náboženské a etnické skupiny, které držel pohromadě jen teror.

Protože chybí ideologie, stávají se např. věci, které se ve válkách dějí, ač by se dít neměly (surové zacházení se zajatci) argumentem nejen pro oponenty války, ale i pro protivnou stranu, která neváhá zajatcům (a nejen jim) bez okolků uřezávat hlavy.

Dnešní války mají docela jinou podobu než války minulosti. Dnes ve zbrani stojí skupiny bojovníků, usilující o emancipaci, o revanš za minulý útisk skutečný i domnělý, stmelené nábožensky motivovanou světovládnou ideologií (i marxismus je náboženství). Operují často v týlu nepřítele, jejich organizační propojení je málo náročné. Nacházejí podporu nebo aspoň jisté pochopení v zemích, které na jejich boji vydělají, i když jim samotným se do otevřených konfliktů nechce (Írán, ale v jistém smyslu i Rusko a Čína). Proti tomuto druhu války si Západ dosud nevyvinul účinnou obranu. Vzniká situace, kdy nám EU i NATO mohou velmi snadno být k ničemu.

Ohrožené země (by si měly být vědomy své slabosti. ČR je ohroženou zemí, i když islámští teroristé nám zatím nehrozí. Jsou ostatně představitelná i jiná nebezpečí. Na pomoc může spoléhat jen ten, kdo si dokáže pomoci sám: ani jeho osamělost neznamená nutně porážku (Finsko kdysi v konfliktu se sovětským Ruskem v zásadě uspělo). Kdo si sám pomoci nedovede, tomu jsou i ti nejsilnější spojenci k ničemu. A jak taky jak pomoci národu, jehož polovina si podle průzkumu STEM myslí, že převratem z roku 1989 se v lepším případě nic moc nezměnilo?

Mladá fronta Dnes 15. listopadu 2006