ARCHIV

Chaos v politice

V jednom z minulých příspěvků v tomto časopise hovoří jeho autor, Štefan Markuš, o teorii chaosu. Moderní fyzika „zkoumá takové dynamické děje v přírodě, které jsou extrémně citlivé na přesné určení jejich počátku. Probíhající procesy, které umožňují ze znalosti včerejška určit zítřek, označujeme za deterministické. Případy, kdy přísný determinismus selhává a děje se stávají náhodnými, jsme nazvali chaotickými událostmi“.

Nejsem exaktní vědec. Předmětem mého zájmu je denní politika. Obávám se, že v tomto terénu je aplikace exaktně vědeckých postupů dosti svízelná.

John Kennedy uvádí ve své knize o politické odvaze příklad senátora, který chtěl ze znalostí včerejška určit svůj zítřek (tj. znovuzvolení) a hlasoval vždy jen pro návrhy, u nichž bylo zjevné, že je podpoří většina. Je povzbudivé, poznamenává Kennedy, že se tento recept neosvědčil. Jiný příklad takového politika je expremiér Paroubek, o němž je známo, že velmi dá na průzkumy veřejného mínění. Chce si svůj zítřek zařídit podle toho, co si lidé myslili (skoro doslova) včera. Výsledky nejsou zvlášť oslnivé.

Je tu totiž problém, který je nejlíp vidět na příkladu: deportace českých Němců po druhé světové válce vysvětlují někteří čeští historici teorií příčiny a následku: příčina – německý teror za války, následek – deportace. Tím se událost stává pochopitelnou. Neříká se, zda je legitimní. To z minulosti nevyčteme. Z minulosti vyčteme, jak někteří historici argumentují, že to tak tehdy dělali všichni. Znamená to, že to Bůh chtěl?

To, co má být, je těžko vyvoditelné z minulosti. Je tu (naštěstí) přítomen výrazný prvek nepořádku: zázrak. Jeden jsme zažili všichni před sedmnácti lety. Z dosavadního běhu dějin by bylo logické, že se ruské koloniální impérium zřítí buď v krvavé válce nebo v nějakém srovnatelném kataklysmatu. Místo toho se zhroutilo mírumilovným, skoro řízeným způsobem. Hovoří se o tvrdém tlaku Reaganovy administrativy, o Gorbačovově reformním úsilí, o vlivu českého disentu. Jenže tím se beze zbytku nevysvětlí věc, kterou je třeba přijmout jako velký a v zásadě nezasloužený Boží dar, pěstovat svobodu, která z něho vyrostla a být za ni náležitě vděčný. Zatím kolem sebe vidíme pravý opak.

Otázka po podstatě dějinných událostí není, zda dostatečně vyplynuly z minulosti, ale zda jejich účastníci dělali to, co měli dělat.

Boží účast v dějinách se dá pochopit jako průnik osvobozujícího chaosu. Jak jinak se dá vysvětlit, že jediný člověk nebo několik málo lidí se často prosadí proti zatvrzelé většině? Bůh není jakási kosmická uklízečka s kýblem, hadrem a koštětem, která dělá pořádek ve všech zákoutích vesmíru. Spíš je to někdo, koho člověk potká, když je v úzkých, kdo ho má rád (takže mu je možné důvěřovat), zároveň od něho něco chce a dává mu svobodu, zda a jak to splní (přičemž důsledky si člověk nese sám). Díky tomu se v životě a v dějinách setkáváme s novými a krásnými věcmi, které by nikdo nečekal.

Psáno pro časopis Brána č. 9/2006