ARCHIV

V Ř S R

Za mých mladých let se vyprávěla tato anekdota: sedí pán ve Slávii a obrátí se na číšníka s prosbou: přineste mi, prosím, Rudé právo! Číšník udiveně odpoví: ale pane, Rudé právo přece už dávno nevychází a komunistická strana je zakázána. Dotěrný host žádá ty noviny ještě dvakrát, číšník odpoví totéž a nakonec se podrážděně ohradí, proč s tím pořád otravuje. „Víte, když ono se to tak krásně poslouchá!“

Skutečná budoucnost byla trochu jiná, než jak si ji tehdy představovala lidová tvořivost: Právo vychází dál, jen už není rudé, aspoň v názvu. Komunistická strana se jmenuje „Čech a Moravy“ – což působí jako falešný knír příliš malý a příliš špatně přilepený na to, aby mohl změnit delikventovu podobu.

Jinde byla proměna důkladnější. Kdo z mladých lidí dnes například ví, co znamená magická zkratka, zdobící titul mého článku. Včerejší výročí (z dnešního hlediska nekulaté, jenže za minulého režimu se vyznačovalo jakousi permanentní kulatostí) prakticky nikdo nezaregistroval. Je to dobře?

Výročí „říjnové revoluce“ bylo státním svátkem naší koloniální metropole, komunistického Ruska. Neodmyslitelně k němu patřilo hnusné podzimní počasí, vítr a sníh s deštěm. Dny se krátí, jaro je předaleko: lasciate ogne speranza!

Už pár dní předem se objevila varovná výzdoba ve výkladních skříních. V den výročí uzavřeli na pár hodin Staroměstské náměstí, shromáždění bylo nakonec jen pro zvané soudruhy. I tak se ještě před jeho skončením rychle zaplnily všechny přilehlé hospody. Zapínat večer televizní přijímače nebylo radno.

Říkalo se tomu „manifestace“. Manifestace je pozitivní protějšek demonstrace. Manifestace se dnes už nekonají. Demonstrace byly tenkrát zakázány.

Oslava „VŘSR“ byla jednou z pseudoudálostí, udávajících rytmus komunistickému bezčasí, rozlehlému jako ruské pláně. Následoval Vítězný únor“ a „Osvobození Rudou armádou“. Odměřovaly čas-nečas podobně jako kapky vody v kriminále. Kriminál to byl nakonec poměrně fešácký, takže se dnes po něm řadě lidí stýská.

Pak přišel zázrak roku 1989. Impérium se sesulo a čas se dal znovu do pohybu: hektický, plný úzkostí a zklamaného očekávání. Na jednotvárný rytmus byzantských obřadů jsme rádi zapomněli. Stal se neexistujícím od samého počátku – podobně jako minulost těch, co se tenkrát pro starý režim angažovali.

Už proto by bylo dobré věnovat čas od času „VŘSR“ jakousi tichou vzpomínku. „Naplnit antikomunistickou symboliku“, jak říká předseda poslaneckého klubu KSČM. Ty doby se už nevrátí, v Kremlu nesedí Brežněv. Je to jen slabá útěcha. Připomínáme si něco nadčasového: totiž jak hnusný dokáže být nadlouho život pro ty, kteří kdysi v jakémsi zblbění prodali svou vlastní svobodu. A pro jejich děti a vnuky.

Mladá fronta Dnes 8. listopadu 2006