ARCHIV

Pithart nesmrtelný

Když jsem byl malý, přál jsem si vždycky zažít v Čechách zatmění slunce (cestování po světě se tenkrát nenosilo). Ve škole jsem dostal za úkol něco tom jevu napsat, a tak jsem z jakési tabulky vyčetl, že v roce 2000 bude zatmění viditelné i u nás. Velmi jsem tehdy toužil dožít se šedesáti let. Podařilo se, ale vyšlo najevo, že tabulka byla chybná. K zatmění došlo sice už o rok dříve, ale musil jsem za ním k Balatonu. Cesta byla v roce 1999 stejně snadná jako do Čerčan, jen o něco delší. Nicméně stála za to: byl to přímo zázrak.

Poslední dobou toužím zažít zázrak jiného typu: spočíval by v tom, že by se Petr Pithart při volbách nedostal do Senátu. Šedesátku jsem prošvihl a víkendové volby taky, takže se toho nejspíš už nedožiju.

Petr Pithart a Senát totiž patří k sobě. Navzájem se přitahují. Vypadá to, jako by jeden byl stvořen pro druhého. I kdyby snad Pithart nekandidoval (což by se rovněž dalo považovat za zázrak svého druhu), Duch Senátu si ho přitáhne. A stane se znovu přinejmenším místopředsedou. To, co Senát a Pitharta spojuje, je jejich bytostná dekorativnost. Až se jednou skončí Pithartův svět běh, bude tam nepochybně stát aspoň jeho pomník.

Senátor-místopředseda Petr Pithart se jeví jako jakási šťastná kombinace kanonýra Jabůrka a sedmihradského upíra. Tisíckrát pohřben, vždy znovu ožívá a usedá do vyvýšené řady sedadel, určené pro senátní potentáty. V průběhu poslední volby několikrát ztratil vedení, ale pokaždé se znovu vzchopil.

V jistém slova smyslu si Petr Pithart tentokrát své místo zasloužil. Zachoval se totiž jako gentleman. Zatímco paní starostka Fischerová přiznala, že si dala svůj vlastní voličský hlas, on tak tentokrát už po druhé neučinil. Můžeme si tím být stoprocentně jisti, protože nemá na Chrudimsku trvalé bydliště a hlasovat tam tedy nemůže.

Petr Pithart kandidoval v druhém kole za širokou neformální koalici KSČM – ČSSD – KDU-ČSL. Má to svou logiku: komunistou kdysi byl, ale jakmile to začalo být jen trochu výhodné, neprodleně se zreformoval. Na základě toho pak komunistou být přestal, zatímco reformnost mu zůstala. Po listopadu 1989 opsal velký oblouk od OF přes OH po KDU-ČSL, které je blízký ideově i zálibou v zásadovosti. Vždycky dělal jen to, co sám považoval za politicky prospěšné. Když později vysvitlo, že to politicky prospěšné nebylo, slušně se za to omluvil.

John Kennedy vypráví ve své knížce o politické odvaze o senátorovi, který veden legitimním zájmem o to, aby americká politika zbůhdarma nepřišla o tak znamenitého chlapíka, jako je on sám, vždycky hlasoval jen pro ty návrhy, u nichž bylo předem jasné, že získají většinovou podporu. Je povzbudivé, poznamenává úzkoprsý Kennedy, že tento jednoduchý recept nevyšel. Petr Pithart je živoucím příkladem, oč jsme my dnes v jistých ohledech dál než USA.

A když jsme u té odvahy. Myslím, že by bylo třeba nějak ocenit oněch 24 statečných, díky nimž Petr Pithart v klání o senátorský mandát zvítězil. Problém je, že o tu čest se může na Chrudimsku ucházet každý. Nezbude tedy než je vylosovat. Měli by být odměněni věcnými dary (když se to udělá dodatečně, nevzbudí to takové pochybnosti jako slavná mostecká volební loterie). Kromě toho by jim možná měl být postaven pomník: něco jako veselý protějšek k Občanům z Calais. Nebo ještě lépe jako kdysi (my starší to pamatujeme) pracující seřazení na letenské pláni za J. V. Stalinem. Pomník by musel být výrazně menší, aby se vešel do prostor Senátu Parlamentu ČR. A to je dobře: přišel by levněji a pokud by se jednou prokázalo, že už není politicky prospěšný, nebylo by nutné ho odstřelit.

29. října 2006