ARCHIV

Braniboři v Čechách

Kdyby si v Praze zřídila pobočku nějaká politická odnož Al Kaidy, nenadělalo by to tolik rámusu jako nedávné otevření kanceláře Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Kočičí koncert, jehož se účastní široká škála protestujících od komunistů po pravicové extrémisty, diriguje jako obvykle Právo. Průběh je standardní: udání všech politiků, kteří se zúčastnili. K zodpovědnosti je povolán sociálně demokratický senátor Mezihorák, který se trapně kroutí a předstírá, že ho na raut zavedl vědecký zájem. Nato jsou vyslechnuti ústavní činitelé. Jejich výpovědi lze v zásadě rozdělit do dvou skupin. První se snaží vyhovět zakázce: Klaus označuje otevření kanceláře za „ nepatřičné a nepotřebné“, Zaorálek za „nehorázné“, komunista Ransdorf za „nešťastné, kontraproduktivní, nestoudné a hloupé“. Vypadá to, jako by se navzájem hecovali. Ministr Gross mává pomyslným pendrekem: „Chci, abyste věděli, že ČR není v roli diváka vůči tomu, zda tady bude nebo nebude působit tato organizace. Pokud budu na Ministerstvu vnitra, využijeme všechny nástroje k tomu, aby byl zřetelně hájen zájem České republiky.“

Další (premiér Špidla, ministři Svoboda a Rychetský, předseda ODS Topolánek) si po pilátovsku myjí ruce: nemají z toho velkou radost, považují to za zbytečné, nemyslí si, že by to přispělo k „řešení“ česko-německých vztahů. Zároveň to „nepřeceňují“, „nemají z toho strach“, těžko mohou mít nějaké výhrady, pokud „to“ nebude postupovat proti českým zákonům. Nepovažují za možné snažit se „tomu“ administrativně bránit, protože pronajmout si místnosti v Praze může jakýkoli subjekt. Premiér Špidla „to“ dokonce označil za „součást běžného demokratizačního procesu“.

Odehrálo se nedůstojné a otravné představení, jaké předvádějí naši politici vždy, když se pootevře Pandořina skřínka. Každá repríza ovšem přináší něco nového a závažnějšího. Tentokrát stínoví ministři vnitra a zahraničí za ODS Langer a Zahradil žádají vládu, aby sdělila, jak zareaguje, pokud bude pražská kancelář SL vyvíjet činnost, která neodpovídá českému právnímu řádu. Autoři dopisu se domnívají, „že zde existuje riziko propagandy, zpochybňující právní kontinuitu a právní pořádek České republiky, bagatelizující vznik a demokratický charakter předválečného Československa a dezinterpretující historické souvislosti 2. světové války.“

Tak za prvé: zákony a právní řád je třeba dodržovat, ale je dovoleno, ba nutno je kritizovat, což znamená zpochybňovat. Jinak by se nemohly měnit k lepšímu. Jde je o to, aby se to dělo legální cestou: svobodná diskuse takovou legální cestou je a nikdo z ní není předem vyloučen.

Za druhé, také zpochybňovat právní kontinuitu ČR má smysl. Například je velkou otázkou, zda právní kontinuita s komunistickým režimem, na níž stála sametová revoluce, byla ve všem všudy a úplně v pořádku. Revoluční řešení je legitimní sice v krajním případě, ale legitimní je: jak jinak by mohly vznikat nové státní útvary?

Za třetí, bagatelizace vzniku a demokratického charakteru předválečného Československa je věc přípustná a užitečná. Náš vztah k minulosti by měl být kritický: to znamená přijímat i odmítat.

Za čtvrté, dezinterpretace historických souvislostí druhé světové války. Kdo je kompetentní posoudit, co je dezinterpretace a co ne? Komise (každé) vládě věrných historiků? A proč by dezinterpretace měla být zakázána? S podobnými představami se česká společnost vyrovnala v osmdesátých letech předminulého století: jinak bychom dodnes věřili, že máme literární památky starší než Nibelungenlied a celý vzdělaný svět by se nám smál.

A konečně: kompetentní zjistit, zda nějaká instituce porušuje právní řád, je v poslední instanci soud. Měl by rozhodovat podle platných zákonů: které zákony mají pp. Langer a Zahradil na mysli? Zákon na ochranu republiky z roku 1923? Pověstný zákon č. 231/1948 Sb.? Bolševický trestní zákoník? Nevšimli si, že žádný z nich už neplatí? A neplatí proto, že jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod?

Neomalené úsilí pp. Langera a Zahradila je jen součást tažení za kriminalizaci nekonformních názorů. Jeho součástí jsou požadavky, aby o věcech minulosti směli rozhodovat jen puncovaní odborníci (nedávné prohlášení českých historiků), aby lidé vyjadřující takové názory byli vyhazováni ze zaměstnání (Slavomír Klaban v Právu) či trestně stíháni (Benjamin Kuras tamtéž). Zdá se, že se všichni tito lidé cítili v předlistopadových poměrech lépe než nyní, a tak by je chtěli aspoň trošku rekonstruovat.

Mladá fronta Dnes 1. dubna 2003