ARCHIV

Jde ODS vstříc dalšímu Pyrrhovu vítězství?

Jak vlastně dopadly komunální a senátní volby? To, co máme zatím k dispozici, vypadá na první pohled jako velký triumf ODS. Ve skutečnosti je to polotovar: u Senátu si musíme počkat na druhé kolo, v komunálních volbách na formování koalic. A pak může být najednou všechno jinak.

Předpovědi o slabší účasti v komunálních volbách se nenaplnily. Od roku 1998 se pohybuje kolem 45%, dnes byla dokonce druhá nejvyšší v dějinách ČR. Když vyjdeme nikoli z počtu mandátů (jinou váhu má mandát do pražského zastupitelstva a jinou mandát v malé vesnici), nýbrž z počtu odevzdaných hlasů, znamenají komunální volby úspěch ODS. Její náskok před ČSSD je obrovský. Relativně neuspěli lidovci a zelení, kterým se zatím nepodařilo na komunální úrovni uchytit. Ani komunisté na tom nejsou dvakrát nejlíp.

V přepočtu na mandáty suverénně vedou nezávislí kandidáti. V malých obcích zjevně ovládli pole. Proti minulým volbám získali, kdežto všechny strany kromě ODS tratily. Lidé v menších obcích mají zřejmě čím dál tím intenzívnější pocit, že se bez velkých a zaběhaných stran docela dobře obejdou. To je ovšem problém velkých a zaběhaných stran.

Vítězství ODS se musí ještě potvrdit v povolebních vyjednáváních. Málokde si budou stačit sami pro sebe.

První kolo senátních voleb proběhlo tentokrát za skoro rekordní účasti: jen málo lidí nevolilo do zastupitelstev i do Senátu. Je to jisté svědectví o tom, jak vleklá politická krize veřejnost zpolitizovala. Volby se staly skoro výlučně záležitostí zavedených politických stran. Do druhého kola postoupilo jen sedm kandidátů různých miniuskupení, ani jeden na prvním místě. ODS má své želízko ve všech obvodech kromě jediného. I ČSSD s jedenácti kandidáty má dobrou šanci, že minimálně obhájí ten jeden jediný mandát, o nějž hraje. Že lidovci naopak svých sedm mandátů neobhájí, je jasné už teď, do druhého kola jich postoupilo jen šest. Komunisté naopak tratit nemohou, mají ve hře tři kandidáty a neobhajují nic. Strana zelených uspěla v jediném případě.

Nicméně je zjevné, že předseda ODS Topolánek zapěl včera před televizními kamerami Paroubkovu pohřební píseň poněkud předčasně. Může se totiž po volbách do PS dočkat letos už druhého Pyrrhova vítězství. Paroubek už znovu troubí na poplach proti „modré totalitě“: je to sice absurdní (jediná totalita, s níž máme v této zemi hmatatelnou zkušenost, je rudá), ale nepochybně uspěje přinejmenším u komunistů. Rudý blok je pevný a v druhém kole senátních voleb má proti osamocené ODS dobrou šanci. Zkušenost z voleb do PS praví, že spojenectví ODS – KDU-ČSL jej samo o sobě nedokáže převážit, zelení jsou na senátní úrovni zatím slabí a navíc vedení KDU-ČSL bude vystaveno velikému pokušení: všichni lidovečtí kandidáti až na jediného kandidují proti ODS. ODS nemá lidovcům do druhého kola na rozdíl od ČSSD co nabídnout. Problém je snad jen v tom, že se voličům KDU-ČSL pro Paroubkovu stranu nebude chtít v rámci vzájemných kompenzací moc hlasovat. Ostatně tito voliči nemusí hlasovat – často bude stačit, když prostě zůstanou doma.

Znovu se ukazuje, jak velkou chybou bylo od Topolánka, že podlehl Paroubkovu vábení a rozpustil trojkoalici, původně plánovanou jako spojenectví nejen k volbám do PS: teď by se mu velmi hodila. ODS je odkázána na dobrou vůli KDU-ČSL a různých zkomírajících uskupení. Dá se předem tušit, že celkový výsledek senátních voleb bude pro ODS o dost skromnější než triumf z prvního kola.

Svou roli sehraje i volební účast. Dá se předem odhadnout, že bude o hodně menší než v prvním kole.

Řešení politické krize na nejvyšší úrovni závisí na výsledku voleb poměrně málo. Když uspěje ODS, nebude se mít Paroubek čím chvástat. Když ODS neuspěje, propagandisticky to využije do poslední mrtě.

Výsledek voleb může taky ČSSD a ODS postrčit směrem k velké koalici. Velká koalice je ovšem špatné řešení. Nehrozí nám totiž modrá tolalita, ale buď rudá polototalita (v Kremlu nesedí Brežněv, nýbrž jen Putin), nebo mohutná modro-oranžově pruhovaná duchna, která zadusí v téhle zemi jakoukoli opozici: ne snad nějakým terorem, ale jednoduše vlastní vahou. A na opoziční smlouvu budeme pak vzpomínat s opožděnou nostalgií.

22. října 2006