ARCHIV

Nobelova cena je politikum. Právem.

Nobelovu cenu za literaturu dostal letos turecký spisovatel Orhan Pamuk. Těší se – jako autor – světové proslulosti. Zároveň na sebe před časem upozornil rozhovorem v jednom švýcarském časopise, kde mimo jiné prohlásil v narážce na některé nevábné stránky turecké minulosti a přítomnosti: „Třicet tisíc Kurdů a milion Arménů byly zavražděny a nikdo kromě mě si o tom netroufá mluvit.“ Nato byl obžalován podle tureckého zákona za urážku turectví, republiky a jejích institucí a hrozil mu až tříletý trest vězení. Je nepochybné, že Švédská akademie věd vzala při rozhodování o udělení ceny v úvahu i tuto skutečnost.

Problém Nobelovy ceny za literaturu a cen za literaturu všeobecně je, že množina těch, co je dostanou, se většinou s množinou těch, co se do literatury zapsali zlatým písmem, překrývá dosti skrovně. V umění se skutečný význam tvůrce často projeví až mnoho let po jeho smrti: příklad Franze Kafky mluví za všechny. Plejáda autorů, kteří Nobelovu cenu za literaturu od roku 1901 dostali, dává této skepsi za pravdu: najdeme tu spoustu jmen kdysi módních spisovatelů, po nichž dnes ani pes neštěkne. Pár módních spisovatelů, kteří byli, jako např. Thomas Mann, zároveň vynikající autoři. Lidi, kteří literáty ve vlastním slova smyslu vůbec nebyli (Theodor Mommsen, Bertrand Russel, Winston Churchill). Tu a tam nějakého podvodníka (Michail Šolochov). Že by cena nějak zvlášť přispívala k rozkvětu literatury, se říci nedá: literatura nepotřebuje ke svému rozkvětu ceny a literáti, kteří ceny potřebují, zřejmě tuší, že jejich sláva má krátké nohy.

Zvláštní kapitolou jsou spisovatelé, kteří cenu dostali nejen za dílo, nebo ne v první řadě za dílo, ale především nebo také za své nekonformní občanské postoje (Jaroslav Seifert, Alexander Solženicyn). Zde má cena nesporný smysl jako ocenění aktivity, za niž je autor doma pronásledován nebo se mu aspoň nedostává podpory. To je i případ Orhana Pamuka. V tomto listě kdosi trefně mluví o „odvaze kriticky nahlížet na historii své země a rýpat do bolestných ran, což se v očích drtivé většiny veřejnosti rovná pomluvě, zradě či zaprodání“.

Přístup turecké politiky a turecké veřejnosti by měl být české veřejnosti důvěrně známý a svým způsobem pochopitelný. Představa, že když se tato věc přizná, zhroutí se postupně všechno. Ostatně, Arméni v Turecku žít nechtěli a ruská pomoc jim byla vítaná. V našem pojetí tedy zradili svou vlast: tj. Turecko.

Dnes je problém sevřen mezi dva zákony: ten turecký (my zatím nic podobného nemáme, i když někteří publicisté, např. Benjamin Kuras, o to usilují). A pak ten francouzský, který z popírání arménské genocidy dělá trestný čin. (Člověk by řekl, že by se snad Francouzi, když už chtějí někoho mistrovat, mohli porozhlédnout ve svém bližším okolí: ovšem, obrovské deportace Němců po druhé světové válce, to byla „jen“ etnická čistka. Zjevně se zavražděným při etnické čistce umírá lépe a radostněji, než když jde o genocidu). Na základě takto stanovených mantinelů se pak zakládají expertní týmy, které předstírají, že jde o odborný problém. Ve skutečnosti jde o politikum a o snahu najít kompromis mezi pravdou a lží. Mluví se o příčinách (arménská vlastizrada) a následcích (masové vraždění), což všechno vysvětluje, a o tom, že tehdy byly takové věci v orientě na denním pořádku, a tedy taky legitimní.

Nechci zahanbovat Turky, nemáme k tomu morální fundament. Když patříme do EU my, patří tam i oni. Jen upozornit, že zákony a komise jsou pro kočku, chybí-li lidé jako Orhan Pamuk. A pokud tu takoví lidé jsou, jsou zákony a komise vlastně zbytečné.

Mladá fronta Dnes 16. října 2006