ARCHIV

Obsah

My nejsme soudruzi!

Toto je stručný příběh maďarské revoluce. Revoluce, o níž u nás kromě pár odborníků jen málokdo něco ví, ačkoli se odehrála tak říkajíc za rohem a pamětníci těch let ještě žijí. Když jsem se na ni občas ptal adeptů vysokoškolského studia u přijímacích zkoušek, nevěděli ani pořádně, kdy to bylo. Tak tedy: bylo to přesně před půlstoletím. Vypukla 23. října 1956 a Rusové ji brutálně potlačili 4. listopadu téhož roku (sporadické boje pak trvaly ještě něco přes týden). Z toho plyne, že trvala necelých čtrnáct dní. Měla ovšem svou předehru a svůj krutý a smutný epilog. A měla význam, který, ač trvala tak krátce, vydá na roky.

Maďarsko bylo v předvečer povstání v docela jiné situaci než tehdejší komunistické Československo. Ve válce se – také vlastním přičiněním – octlo na špatné straně. Důsledky tohoto politického selhání byly strašlivé. Země byla zplundrována a vydrancována nejprve ustupujícími německými, poté útočícími ruskými jednotkami. Ruští vojáci se chovali k civilnímu obyvatelstvu s neslýchanou krutostí. V zemi byl hlad bída a po obsazení Rusy ji ovládala tzv. Spojenecká dozorčí komise. Devadesát procent zástupců v komisi byli ovšem Rusové a předsedal jí maršál Vorošilov. Přesto se díky tlaku západních Spojenců konaly dvoje ne úplně nesvobodné volby. V prvních utrpěla proruská komunistická strana pokořující porážku, v druhé, přes nastupující teror, se jí ještě nepodařilo zcela zvítězit. Stalinismus neměl v Maďarsku spolehlivou základnu: společnost byla na rozdíl např. od té české založena velmi konzervativně a slovanské sympatie nepřicházely v úvahu. Proto musel být (a taky byl) ještě surovější než u nás. Hospodářství, sotva se trochu vzpamatovalo z války, stálo v roce 1953, po Stalinově smrti, na pokraji zhroucení. Ruské poststalinské vedení bylo o situaci dobře informováno a seznalo, že musí jednat. Proto si v červnu 1953 pozvali nic netušící maďarské komunistické papaláše do Moskvy na kobereček. Při jednání byl maďarský minidiktátor a někdejší Stalinův miláček Mátyás Rákosi podroben brutální kritice. Berija (kterému tehdy zbývalo už jen pár týdnů života), mu řekl hned v předpokoji: „Cože, vy jste tu ještě? Vy jste stále ještě v Maďarsku generální tajemníkem?“ A při jednání se zjevnou narážkou na Rákosiho židovský původ pokračoval: „Už jsme slyšeli, že v Maďarsku panoval turecký sultán, habsburský císař, tatarský chán a polský kníže, ale ještě jsme neslyšeli, že by tam byl židovský král. Vy, jak se zdá, jím chcete být. Vezměte na vědomí, že to nepřipustíme!“ Rákosiho učinili odpovědným za vše, co mu předtím přikázali dělat. Zůstal podmíněně prvním tajemníkem „Maďarské strany pracujících“ (tak se nazývala komunistická strana, poté co na jaře 1948 slupla sociální demokracii), aby měl možnost se polepšit. Předsedou vlády se stal komunistický expert na zemědělství Imre Nagy.

Maďarské komunistické vedení se skládalo z domácí skupiny a moskevské emigrace. V zápase o moc, podněcovaném z Moskvy Stalinem, moskevské vedení zvítězilo: do čela strany se dostalo tzv. „čtyřspřeží“. Kromě Rákosiho Ernő Gerő (měl na starosti hospodářství), Mihály Farkas (odpovídal za armádu a bezpečnost) a József Révai (ten byl přes kulturu). K moskevské skupině patřil i Nagy. Představitelé domácích komunistů nedopadli dobře: ministr vnitra (posléze odstavený do resortu zahraničí) László Rajk skončil na šibenici, jeho nástupce János Kádár v kriminále. Nagy byl v komunistickém vedení jakýsi enfant terrible: dvakrát se pokusil vzepřít iracionální zemědělské politice strany, dvakrát byl přinucen ke kapitulaci a potupné sebekritice a na určitou dobu odstaven.

Nagy se tedy stal premiérem a začal provádět jakési poststalinské reformy. Rozšířil trochu prostor pro soukromé malopodnikání, zrušil internační tábory a deportace městského obyvatelstva na venkov, chtěl reorganizovat Lidovou frontu nezávislosti (maďarská Národní fronta) tak, aby tvořila jakousi protiváhu komunistům (v Maďarsku neexistovaly jako u nás potěmkinské pastrany typu ČSS a ČSL). Získal na svou stranu významnou část stranické inteligence. Rákosi byl otřesen a v defenzívě. Netrvala však dlouho: zkušený intrikán odjel na podzim roku 1954 na „studijní pobyt“ do Moskvy a podařilo se mu přesvědčit Chruščova, že Nagy to přehání. Napomohlo mu i ochlazení ve vztazích Ruska ke svobodnému Západu. V březnu se Rákosi vrátil s jasnou instrukcí: Nagy má provést sebekritiku a změnit linii. V tu chvíli se stalo něco dosud neslýchaného: Nagy se rezolutně odmítl kát a podal demisi. Nato byl svržen (demise se v bolševickém světě netrpěly), vykopán ze všech funkcí a poslán do důchodu. Na jeho místo nastoupil ochotný Rákosiho přisluhovač András Hegedűs (byl to velmi mladý člověk, tehdy mu bylo 34 let, a prošel pak zajímavým vývojem: po revoluci opustil politiku, v roce 1968 otevřeně kritizoval invazi do „ČSSR“ a od té doby působil v maďarském disentu).

Jenže Rákosi se přepočítal: ochlazení vztahů Rusko – Západ bylo přechodné. Chruščov dopřál svobodu Rakousku, vylepšil vztahy s Jugoslávií a nakonec na počátku roku 1956 rozběhl proces (velmi nedůsledného) účtování se Stalinovým odkazem. Poslední dvě věci byly pro Rákosiho smrtící: László Rajk, na jehož odsouzení a popravě měl maďarský diktátor lví podíl, byl odsouzen mj. jako Titův agent a odsoudit stalinismus znamenalo zároveň odsoudit Rákosiho. V této situaci dělal Rákosi to jediné, co mu bývalo: držel se všemi silami u moci, ač postupně ztrácel podporu v Moskvě a nakonec i ve vlastní straně. Tím nechtě, ale mocně přispíval k radikalizaci maďarské společnosti. Příznačné je, jak postupně pod tlakem měnil své hodnocení Rajkova procesu: v létě 1955 ještě tvrdil, že Rajk byl sice vinen, ale něčím jiným, než za co byl odsouzen. V listopadu téhož roku, že vinu měl ÁVH (maďarská obdoba StB), ale určitý díl viny i sám Rajk. V březnu 1956 už byl hlavním viníkem imperialistický agent Beria a banda Gábora Pétera, šéfa ÁVH, odsouzeného po Stalinově smrti na doživotí. Poté maďarský soud rehabilitoval „soudruha László Rajka“. A konečně v květnu 1956 Rákosi přiznal svou vinu na Rajkově procesu a pronesl větu: „Kult osobnosti jsem nejen trpěl, ale i podporoval“. Tím sám nad sebou vyřkl rozsudek politické smrti. V červnu byl spojeným úsilím z Moskvy i z domova donucen odstoupit a odebrat se do ruského vyhnanství. Zpátky do vlasti se vrátil až v roce 1971 – v rakvi. Jeho nástupcem se stal jeho věrný nohsled Gerő, ve straně proběhly jakési personální změny, v jejichž rámci se tajemníkem stal i János Kádár, mezitím „rehabilitovaný“.

V tuto chvíli nebyl už Imre Nagy ani členem strany, vyloučili ho na podzim roku 1955 po protestní akci maďarských reformně komunistických spisovatelů (když se o svém vyloučení dozvěděl, údajně plakal). Rusové maďarským komunistům v létě 1956 doporučili Nagye přijmout zpátky, ti však byli – stejně jako Rákosi – vždycky o dva tři kroky zpátky za tím, co vyžadoval pud sebezáchovy. Trvali na jeho veřejné sebekritice a na tom, aby se zřekl svých radikálních stoupenců. To na něm chtěli v situaci, kdy, když přišel na jakýsi koncert, publikum povstalo a zahrnulo ho ovacemi.

Lidé si od Nagye mnoho slibovali – z důvodů pochopitelných, v dosahu nebyl nikdo viditelný, do koho by mohli vložit své naděje. Tyto naděje posilovala reformně komunisticky naladěná inteligence. Jejíž představitelé byli většinou ještě o hodně radikálnější než jejich guru. Využili klubu mladé inteligence „Petőfiho kruh“ (původně vznikl v rámci komunistické mládežnické organizace) a pod tímto zastřešením pořádali v létě 1956 řadu diskusních večerů na atraktivní témata (o historické vědě, o marxistické filosofii, ale i o svobodě tisku – té poslední se zúčastnilo na sedm tisíc lidí, před diskusí o „socialistické zákonnosti“ komunistické orgány činnost klubu zakázaly, ale v září byly donuceny jeho akce znovu povolit).

V září už s Nagyem jednali přímo Gerő a Kádár, trvali však stále na sebekritice. Nakonec Nagy začátkem října ustoupil aspoň vtom, že o obnovení členství požádal dopisem. Zdůraznil svou věrnost straně a požádal o veřejnou diskusi na stranické půdě o svých údajných pochybeních. Poté mu bylo laskavě vyhověno. Do vypuknutí revoluce zbývalo přesně třináct dní.

Kulisou těchto událostí byla mizerná sociální situace v zemi. Měl jsem shodou okolností možnost navštívit v létě 1956 Budapešť (byli jsme tam jako středoškoláci na výměnném zájezdu, naši maďarští hostitelé měli navštívit Prahu o rok později – samozřejmě měli smůlu). Poprvé v životě jsem viděl skutečnou bídu. Město vypadalo, jako by se jím přehnala fronta nikoli před jedenácti lety, nýbrž před několika měsíci.

Polsko, s nímž Maďary pojí podobné pouto sympatií jako Čechy s Jihoslovany, se na počátku podzimu 1956 otřásalo nepokoji. Chruščov nedokázal zabránit Gomulkovi v návratu k moci. Maďarská veřejnost se radikalizovala. 6. října se za účasti několika desítek tisíc lidí konal první pohřeb komunistů popravených v politických procesech. Další následovaly. Byl zatčen Mihály Farkas, odpovědný za bezpečnost v padesátých letech. Na různých místech Budapešti se začali shlukovat nespokojení lidé. Šestnáctého října založili studenti univerzity v Szegedu nezávislou organizaci. 22. října se připojili studenti v Budapešti, Pécsi, Miskolci a Soproni. Zformulovali své požadavky: stažení ruských okupačních jednotek, svobodné volby za účasti více stran, revize maďarsko-ruských vztahů na základě rovnosti a nevměšování, úplná svoboda projevu. Zatím chyběla pouze neutralita a vystoupení z Varšavského paktu, jinak to byl zárodečný program povstání a daleko přesahoval všechno, co byl v tu chvíli ochoten prosazovat například i Imre Nagy.

Tím jsme dospěli k 23. říjnu 1956, k prvnímu dni revoluce.

(pokračování)

7. října 2006