ARCHIV

Irácká válka – pověry a iluze

Spousta lidí v našem světě se utěšuje odlehlostí iráckého konfliktu. Hodí se k rozsáhlým cvičením v oboru soucítění, morálky i intelektu. Taková lehkomyslnost však není na místě. V Iráku se rozhodne o tom, jak bezpečný bude svět v příštích desetiletích. Výsledek střetnutí se spíš dříve než později promítne taky do každodenního života v Česku. Americká porážka – a Američané i jejich spojenci, k nímž ČR ovšem nepatří, mohou prohrát jen proti spojeným silám islámského terorismu a západního „mírového hnutí“ – prokáže, že Západ není schopen proti nové globální hrozbě bránit své základní životní zájmy. Pro země v bezprostředním sousedství Ruska, které odjakživa využívá nestability a problémů u svých slabých sousedů k tomu, aby se na jejich účet a jejich mršinami přiživilo, a také v sousedství Orientu, odkud nová globální hrozba přichází, by to byla velmi špatná zpráva.

Je smutná pravda, že na většině problémů s iráckým tažením i se světem mají Američané jakýsi podíl – ovšemže jinak, než jak jim to vytýkají dnešní pacifisté a kritici „imperialismu“. To nic nemění na skutečnosti, že v současné době představují jedinou sílu schopnou čelit globální hrozbě: ovšem jen tenkrát, když se jim dostane podpory od těch, kteří jsou stejně ohroženi. Zatím to tak vůbec nevypadá.

Nejvíce se dnes Američanům předhazuje, že se odhodlali k preventivnímu útoku (agresi), že si namlouvají, jakoby osvobozovali irácký lid, že chtějí v Iráku a následně v celém regionu zavést demokracii západního střihu a že ve skutečnosti jejich zásah posílí pozice teroristů.

Ve skutečnosti vůbec nejde o preventivní válku. Problém Západu všeobecně a Spojených států zvlášť je mírumilovnost těchto demokratických států. Válku všeobecně pojímají jako strašný zločin proti lidskosti, který takřka nelze legitimovat. Otázka přiměřené obrany – přiměřené co do použití náležitých prostředků a co do vystižení okamžiku, kdy je dovoleno se bránit – je natolik mučivá, že zpravidla zmeškají správnou chvíli a na útok nebývají dobře připraveny. Bránit se pozdě je však stejná chyba, hřích a zločin jako útočit první: chyba, hřích a zločin vůči vlastním občanům.

Islámský terorismus se už řadu desetiletí šíří jako zákeřná, nebezpečná infekce. Nejprve decimoval za okázalého nezájmu západního světa Izrael a evropští intelektuálové jej interpretovali jako krajní prostředek boje Palestinců za svobodu. V devadesátých letech došlo k řadě atentátů na americká vojenská a civilní zařízení hlavně v třetím světě. Tentokrát byla údajně na vině necitlivá americká velmocenská politika. Pak přišlo 11. září 2001. Američanům došlo, že jsou napadeni. Solidarita většiny jejich bývalých spojenců postupně chladla, nyní je na bodu mrazu. Američané se ovšem v iráckém konfliktu dopustili chyb: začli jej příliš pozdě a příliš mnoho nadějí vkládali do OSN. Jak by ne, vždyť u kolébky této organizace stáli kdysi američtí politici, postavili ji na iluzi, že sdružuje demokratické státy celého světa a je v posledku povolána, aby nad světem vykonávala soudní moc. Po skoro šedesáti letech její existence lze právem říci, že sdružuje většinou autokratické a často zločinné státy. Civilizované demokracie západního typu jsou v zoufalé menšině. Opatřily organizaci spoustou vznešených zásad a deklarací, z nichž si většina členů docela cynicky dělá legraci. A Američané toto nevábné společenství ze třiceti procent financují a poskytli mu na svém území útočiště. Nezdá se, že by se do budoucna mohli vyhnout nepříjemné povinnosti vyvodit z těchto skutečností důsledky.

V této válce vůbec nemá jít o osvobození iráckého lidu. Amerika je svobodomyslná země a ctí zásady, na jejichž základě vznikla. Pro většinu Američanů je nejspíš nesnesitelné, že by ve válce postrádali ideologii osvobození těch, proti jejichž režimu bojují. To má ovšem nepříjemné praktické důsledky a mimo jiné velmi komplikuje válečné operace. Ukazuje se, že osvobozovaní mají na své osvobození úplně jiný názor než osvoboditelé. Bylo by asi lepší držet se trochu při zemi. Povinností státu (a jeho ozbrojených sil) je v první řadě chránit bezpečnost a jistoty vlastních občanů. Ty jsou islámským terorismem podstatně ohroženy. Kýčovité řeči o globální zodpovědnosti za univerzum, které západní politici tak rádi poslouchají, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Kdo říká, že miluje každého, napsal kdysi Karel Havlíček, nemiluje nikoho. Politik zodpovídá za ty, kdo mu svěřili péči o své věci. A irácký lid jednak o nějaké osvobození dvakrát moc nestojí, jednak nese svůj díl odpovědnosti za nelidského diktátora, který se po jeho hřbetech vyšplhal k moci. Odpovědnost malou, jak to v nedemokratických státech bývá, ale i to je odpovědnost.

Smyslem operace by nemělo být zavést v Iráku a na celém Středním východě demokracii. Platí sice, že co není dobré pro mne, není dobré ani pro jiné, ale nikoli naopak, že co je dobré pro mne, musí být dobré i pro ostatní. Jednak nám naše zásady brání exportovat politické uspořádání, které je na nich postaveno, násilím. Můžeme ho jen svobodně nabídnout. Za druhé, primitivní a zaostalá společnost nemůže být okamžitě schopna ovládat tak složitý politický systém. Člověku, který je zvyklý na kánoi, nemůžeme hned a beze všeho svěřit motorový kluzák. A konečně a především: do toho, jaké uspořádání bude po válce po válce v Iráku, mají podstatně co mluvit sami Iráčané. Smyslem irácké operace může být jen zničit Husajnův režim, zemi i oblast stabilizovat, zbavit ji hrozeb namířených vůči Západu a zasadit se o to, aby budoucí uspořádání bylo lidštější než to Husajnovo. Co nad to jest, od ďábla jest.

Závěrem: válka v Iráku neposílí v každém případě terorismus. Bylo by ho posílilo, kdyby se ukázalo, že Západ a USA na ni nemají, a posílí ho, pokud USA a jejich spojenci válku prohrajou. Odpovědnost pak ponesou ti, co jim usilovně a zavile házeli klacky pod nohy. Česká republika dělá všechno pro to, aby se k těmto kazisvětům připojila.

30. března 2003