ARCHIV

Visegrádská specifika

To, co se stalo během minulého týdne v Maďarsku, je poslední puzzlík do skládanky, zobrazující postkomunistickou střední Evropu. V zemi existuje od devadesátých let velké napětí mezi socialisticko-liberální levicí (vyhrála v posledních dvou volbách) a národně konzervativní pravicí. V této situaci působil neveřejný projev ministerského předsedy Gyurcsánye, obsahující skandální přiznání, že on i největší vládní strana poslední čtyři roky od rána do večera veřejnosti lhali (a ovšem taky výzvu, že je s tím třeba okamžitě přestat a sáhnout k radikálním reformám) jako rozbuška. Opoziční FIDESZ žádá nejen odstoupení premiéra a vlády, ale nové volby, protože socialisté dosáhli vítězství v těch posledních tím, že úmyslně uvedli veřejnost v omyl. Na podporu tohoto požadavku proběhly v celé zemi a hlavně v Budapešti poklidné demonstrace, na nichž se ovšem přiživila i krajní pravice (v Maďarsku, podobně jako u nás, je před komunálními volbami). V noci pak dvakrát po sobě přerostly demonstrace v rozsáhlé pouliční kravály (ty ovšem spadají z velké části na vrub profesionálním fotbalovým výtržníkům, z části ovládaných jako všude v Evropě extremistickou primitivní ideologií). Je vyloučené, že by tyto nepokoje vyvolala parlamentní pravice (spíš je mohli trochu neformálně přiživit ti, kteří mají zájem na její kompromitaci), nicméně jakási afinita krajní pravice k pravici unmírněné tu je a je otázka, zda FIDESZ vždy dost pečlivě ošetřuje hranici, která jej odděluje od těchto nežádoucích spojenců.

„Maďarské události“ umožňují jakési srovnání: v čem je politický vývoj v jednotlivých postkomunistických zemích „visegrádské čtyřky“ podobný a v čem je odlišný.

Na první pohled člověka napadnou spíš odlišnosti: V Maďarsku a na Slovensku je u vládního kormidla levice, v Česku byla a není vyloučeno, že se tam zas vrátí. V Polsku vyhrála pravice.

Co to ale znamená pravice? V Polsku a Maďarsku je pravice národně konzervativní. Hlásí se ke křesťanství jako k něčemu, co spoluutváří národní specifikum. Zdůrazňuje národní suverenitu, kolektivní soudržnost a sociální programy, zatímco postkomunistická levice je (hlavně v Maďarsku) proevropská, stoupenkyně ekonomického liberalismu a individualismu (samozřejmě pokud to populismus, příznačný pro všechny silné strany postkomunistické střední Evropy, dovolí). Maďarská pravice je přitom umírněnější než ta polská. V Česku a na Slovensku je ekonomický liberalismus a individualismus výsadou pravice, kolektivismus a sociální programy charakterizují levici. Levice je tu spíš proevropská, pravice proamerická. To zvyšuje chaos.

Přesto je tu jedna věc společná: Na Slovensku i v Polsku vyhrálo poslední volby silné uskupení (v případě Polska pravicové, na Slovensku levicové) a spojilo se v obou případech se dvěma extremistickými uskupeními. A stejně levice v ČR vládla – a chce vládnout i na dále – s podporou extremistické strany, nadto na rozdíl od slovenského a polského případu silné, dobře organizované, s výraznými vazbami na zahraničí. A v Maďarsku se ukázala jakási příchylnost krajních uskupení k parlamentní pravici, jíž se parlamentní pravice nedokáže vždy dost energicky bránit.

Pro politickou scénu ve všech těchto zemích je přitom příznačný jistý fanatismus: politika je tu formou třídního boje, je to zápas na život a na smrt mezi Dobrem a Zlem. Vzhledem k tomu není třeba si zvlášť pečlivě vyvírat prostředky (nic není dost špatné na to, aby to nemohlo posloužit dobré věci). A k prosazení dobré věci je možné spojit se za těchto okolností třeba i s čertem (český premiér hovoří decentněji o Marťanech).

To je ovšem jiné pojetí politiky, než jaké se uplatňuje ve vyspělých západních zemích: tam má politika jako komunikace, jejímž cílem je dohovor (i u nás se svého času říkalo, že demokracie je diskuse) přednost před politikou jako bojem, jehož cílem je zničení protivníka. Postkomunistické pojetí politiky je nakaženo marxismem, přesvědčením, že ženoucí silou dějin je nenávist a že když jde o všechno, má pořádek přednost před svobodou. Odtud pojetí politiky jako permanentního výjimečného stavu, jehož cílem je vybudování spolehlivých základů pro svobodu, jaká tu ještě nebyla. Tím nemá být řečeno, že by pravice v postkomunistických zemích stavěla na marxistickém učení, ale že poměrně primitivní politické prostředí vykazuje některé společné rysy s touto (taky primitivní) ideologií.

Že jde o postkomunistické specifikum je zjevné mj. z toho, jak růst vlivu extremistických uskupení zasáhl po integraci bývalé NDR i Spolkovou republiku: extrémní levice už díky „novým spolkovým zemím“ sedí v Bundestagu a extrémní pravice, která se uchytila tamtéž, se tam může octnout co nevidět. SRN je ovšem velká a silná země s demokratickou tradicí a solidní hospodářskou základnou, nejspíš nápor extremismu nějak zvládne. Nicméně: kde jsou ty idylické doby, kdy politické spektrum země tvořili křesťanští konzervativci, liberálové a socialisté!

Vyvstává otázka, do jaké míry jsou postkomunistické země střední Evropy v této fázi svého vývoje schopny integrace do (západo)evropského společenství. Jakmile se tam octly, zachvátila je mocná emancipační vlna – vůči prostředí, jež je v jakémsi záchvatu nadšení tak velkoryse přijalo. Jejich hlavní starost je, aby nepřišly o svůj národní svéráz. V Česku a na Slovensku jsou významné politické síly, které by neváhaly se za tím účelem spojit i s Ruskem. V Polsku a Česku znamená emancipace vůči Evropě především emancipaci vůči Německu.

EU a NATO mohou být sotva užitečné někomu, kdo chce jen brát a nikoli dávat. A je těžké pomáhat někomu, kdo v posledních sto padesáti letech znovu a znovu dokazuje, že mu není pomoci!

24. září 2006