ARCHIV

Výměna garnitur v české politice

Událostí minulého týdne na vnitropolitické scéně byla nepochybně návštěva ministra financí Tlustého u Miloše Zemana. Není na ní zajímavý ani tak uvedený důvod (státní rozpočet na příští rok), jistě dost silný, aby jí dal formální oprávnění. Je pochopitelné, že iniciativa vyšla od Tlustého a je výmluvné, že Zeman ji bez okolků přijal. Tlustý musel Zemanovi nabídnout účast v expertním týmu, Zeman ji musel odmítnout. Zato mu doporučil dva experty, jeden z nich, exministr Rusnok, pak Tlustého nabídku přijal. O čem se ještě jednalo, nevíme. V každém případě jde o nebývalý signál oboustranné vstřícnosti.

Tomu odpovídala i zuřivá Paroubkova reakce. Paroubek si zatím netroufl obrátit se přímo proti Zemanovi, odskákal to Rusnok (druhého doporučeného experta se mezitím podařilo zastrašit). Předseda ČSSD jej ujistil, že tam, kam až ve straně sahají jeho dlouhé prsty, si odrodilec ani neškrtne. Navíc je podle Paroubka jeho jednání natolik amorální, že si zaslouží vyloučení ze strany.

Pozoruhodné je, že dosud vlivní Zemanovi stoupenci v ČSSD, přesněji řečeno hlavně místopředseda Škromach, zaujali k Rusnokovu rozhodnutí podstatně zdrženlivější postoj. Přejali v podstatě Rusnokovu argumentaci, že je v týmu jako soukromá osoba, ne jako představitel ČSSD, a že tedy není co řešit.

Vztahy mezi Paroubkem a Zemanem, dosud zcela neproblémové, se nepochybně zakalily. Proč? Je možné, že si Zeman po volbách od Paroubka sliboval víc, než čeho se mu ve skutečnosti dostalo. Bylo by to koneckonců pochopitelné: Paroubek Zemana velmi potřeboval v předvolební kampani, dobře věděl, že je schopen mu přitáhnout nezanedbatelný počet voličů. Teď už je jenom nepohodlný potenciální konkurent.

Není také vyloučeno, že si Zeman myslí (rovněž právem), že Paroubek volby vlastně zvoral a na silovou politiku, kterou teď provádí, nemá. Nebyl by v tom sám – doposud jednotná paroubkovská klaka na komentářových stránkách Práva (Hanák, Franěk, Verner) dává najevo jakési slabé rozladění z Paroubkových hulvátských manýr. Nejde ovšem jen o „umělecký dojem“ z Paroubkova vystupování. Paroubkův nástup na české politické scéně v lecčems připomíná nástup bratrů Kaczynských v Polsku, ačkoli ti jsou politicky orientováni zcela jinak. Ohlašuje hlubokou politickou změnu („druhou“ Českou republiku). Čelní představitelé polistopadové garnitury (Havel, Klaus, Zeman) nabývají zřejmě dojmu, že jejich dílo je ohroženo. Nejde totiž jen o setkání Klausova důvěrníka Tlustého se Zemanem. Nebývalé je i Klausovo pozvání pro Havla do Lán (formálním důvodem je oslava Havlových sedmdesátin). Havel se taky sešel s ministrem zahraničí Vondrou, důvod ve Vondrově podání zní: „sešli jsme se proto, že jsem měl obavu, aby se nám v těch ostrých střetech tohoto supervolebního roku nerozpadl základní konsensus o směřování české zahraniční politiky“. Tato obava je oprávněná, nebezpečí samozřejmě nehrozí ani od Vondry, ani od Havla, ani od Topolánkovy vlády.

Havel a Zeman jsou už zcela mimo politický ring, i když určitý neformální vliv si doposud zachovali. Klausova pozice je zejména v konfrontaci s energickým Paroubkem poměrně slabá, a pokud se Paroubek prosadí, je nepochybné, že Klaus za dva roky na Hradě končí.

Protiparoubkovská parlamentní opozice taky není nic moc: Klaus si dal velmi záležet na tom, aby mu v ODS nevyrostl žádný konkurent. To se podařilo skoro dokonale, takže na politiku strany během posledního roku je tristní pohled. Zelení jsou strana nová a dosud nestabilizovaná, navíc nikde v Evropě nemají dominantní postavení. Lidovci byli po volbách svým nezodpovědným vedením uvrženi do hluboké krize.

V této situaci se schyluje k poslední bitvě mezi polistopadovou politickou garniturou a nastupujícími – vlastně vracejícími se – středními kádry minulého režimu. Děje se tak za naprostého nezájmu české veřejnosti. Paroubkek je většině lidí nejspíš krajně nesympatický, ale lidé si zároveň nejsou jistí, nakolik je druhá strana lepší, a hlavně mají dojem, že se jich to vše až tak netýká. To je pro polistopadovou garnituru smutné vysvědčení.

Přitom je ve veřejném zájmu, aby Paroubek a spol. neuspěli, což znamená, aby se ODS prosadila. Na základě dosavadního vývoje situace není lehké tomu uvěřit. Paroubkovi oponenti udělali velmi mnoho pro to, aby se před veřejností zkompromitovali. Díky tomu mají ve společnosti asi takovou podporu, jako vzbouřené české stavy v roce 1620. Ani si o ni nedovedou pořádně říci. Bílá hora, která nás čeká, se tentokrát odehraje na půdě parlamentu.

17. září 2006