ARCHIV

Urazil papež muslimy?

Islámský svět se opět otřásá projevy nevole. Co se vlastně stalo? V rámci své návštěvy v rodném Bavorsku držel papež Benedikt XVI. na univerzitě v Regensburgu přednášku. Jejím tématem byl vztah víry a rozumu. Jde o poměrně náročnou a velmi zajímavou teologickou úvahu, jejíž úroveň rozbíjí konvenční představu o hlavě katolické církve jako o kombinaci politika a šoumena. Pasáž, která vzbudila takovou nenávist, je hned na počátku. Zní (citujeme pro lepší pochopení v souvislosti):

V sedmém kolokviu … vydaném profesorem Khourym, se císař dostává k tématu džihádu (svaté války). Císař (Manuel II. Paleologos, bd) určitě věděl, že súra 2,256 obsahuje: Žádný nátlak ve věcech víry – je to jedna ze starších súr z období, ve kterém byl sám Mohammed ještě bezmocný a ohrožený. Ale císař přirozeně znal i výrok o svaté válce, napsaný v Koránu, který vznikl později. Bez toho, aby se pouštěl do podrobností, jakou bylo např. rozdílné zacházení s „majiteli Písma“ a „nevěřícími“, obrací se překvapivě příkrým způsobem na svého partnera v rozhovoru s centrální otázkou o vztahu mezi náboženstvím a násilím. Říká: „Ukaž mi, co nového přinesl Mohammed a nalezneš pouze zlé a nelidské věci, jako například to, že ti předepsal, aby jsi víru, kterou ti hlásal, šířil mečem.“ Císař potom obšírně zdůvodňuje, proč je šíření víry násilím nesmyslné. Je v rozporu s podstatou Boha a podstatou duše. „Bůh nemá zálibu v krvi, nečinit rozumné… odporuje podstatě Boha. Víra je plodem duše, ne těla. Kdo chce tedy někoho přivést k víře, potřebuje schopnost být dobrým řečníkem a správně uvažovat, ale ne násilí a hrozby… Na to, abychom přesvědčili rozumnou duši, nepotřebujeme silnou ruku ani nástroje, kterými je možné udeřit, ani jiné prostředky, kterými lze někomu pohrozit smrtí…“

Rozhodující věta v této argumentaci proti obracení na víru skrze násilí zní: Nečinit rozumné odporuje podstatě Boha. Vydavatel Theodor Khoury k tomu dodává komentář: Pro císaře jako Byzantince, formovaného řeckou filozofií, je tato věta evidentní. Naopak, pro muslimské učení je Bůh absolutně transcendentní. Jeho vůle se nevztahuje na žádnou z našich kategorií, i kdyby to byla kategorie rozumnosti. Khoury přitom cituje z publikace známého francouzského islamologa R. Arnaldeza, který poukazuje na to, že Ibn Hazn jde ve svém výkladu až tak daleko, že tvrdí, že Boha nezastaví ani jeho vlastní slovo a že ho nic nezavazuje k tomu, aby nám zjevil pravdu. Kdyby to chtěl, člověk by musel pěstovat i modloslužbu.

Kamenem úrazu byla zejména citovaná císařova věta: : „Ukaž mi, co nového přinesl Mohammed a nalezneš pouze zlé a nelidské věci, jako například to, že ti předepsal, aby jsi víru, kterou ti hlásal, šířil mečem.“ Přednáška končí výzvou k rozumnému dialogu různých „kultur“, což je podle papeže v duchu křesťanství a západního myšlení.

Reakce islámského světa byla rozhořčená a zahrnuje mnoho poloh a odstínů. Velký muftí při káhirské univerzitě je papežovými výroky pobouřen a svolává mimořádné setkání „Rady islámských studií“, která má sestavit „prohlášení vyvracející lži“. Ti tedy chtějí aspoň polemizovat. Politici od Pakistánu přes Kuvajt až po tureckého premiéra žádají jeden přes druhého papežovu omluvu. Maroko odvolalo svého velvyslance z Vatikánu. Jakýsi turecký politik přirovnal papeže k Hitlerovi a Mussolinimu. Íránský duchovní požaduje, aby papež padl na kolena před nejvyššími muslimskými náboženskými představiteli a pokusil se pochopit islám. Dvě irácké teroristické organizace ohlásily blíže nespecifikovanou odvetu a somálský duchovní Hasan Malín vyzval k zavraždění papeže. Na území palestinské samosprávy zapálili dva kostely (anglikánský a řecký ortodoxní) a v Somálsku zabili sedmdesátiletou řádovou sestru, která pracovala v dětské nemocnici v Mogadišu.

Papež, kterého ta reakce velmi překvapila (moc se mu nedivím), nato prohlásil, že je hluboce zarmoucen reakcemi v muslimských zemích. Je mu nesmírně líto, že některé části jeho přednášky mohly urazit city některých muslimských věřících, tyto pasáže byly vyloženy tak, jak si to rozhodně nepřál. Citoval ze středověkého textu, který nevyjadřuje jeho názor. Pro jeho kritiky z islámských zemí je to málo: chtěli by slyšet, že ty názory přímo odsuzuje a kaje se, že tak neučinil hned.

Konflikt, který se vyhrotil, je ještě zásadnější než ten, který rozpoutaly karikatury proroka Mohameda. Těžko můžeme dopustit, aby se tímto způsobem zasahovalo do svobody vědeckého bádání. Zdrojem konfliktu je odborný text. Papež výroky byzantského císaře neodmítl ani se s nimi neztotožnil. Polemizoval s pojetím, podle něhož je Bůh bezohledný amorální suverén, všemocný, ale ne už dobrý, a víru v něho lze šířit násilnými prostředky. Otázka, zda toto pojetí je vlastní islámu obecně, nebo jen nějaké jeho denominaci, nebo jde o dezinterpretaci islámu, je jiná věc; měla by se řešit střízlivou debatou a ne vražděním jeptišek. Pokud se místo ní budeme horem dolem omlouvat, zapřeme sami sebe. Nikdo nechce urážet jinověrce. Pokud nám však někdo chce zrekvírovat naši svobodu, musíme se tomu rezolutně opřít, protože svoboda je pro nás cesta k pravdě.

Islámský svět je zasažen emancipační vlnou. Součástí emancipace je neukojitelná touha po zadostiučinění, pojatého tak, že protivná strana ji nemůže uspokojit. Známe to v malém z toho, jak se stavějí čeští a polští nacionalisté k Němcům ve věci poválečných masových deportací: nestačí jim, když Německo netrvá na nějaké nápravě, dokonce ani to, když uznává, že to byla jen konečná fáze řetězu násilí, který spustila nacistická mašinerie. Chtěli by slyšet, že to, co se deportovaným stalo, si plně zasloužili a že tu není nic, nač by si mohli stěžovat. Islámské nároky jsou podstatně větší a zasahují celý svět „křižáků a sionistů“.

Papežovo v zásadě optimistické pojetí vztahu rozumu a víry, přesvědčení, že o otázkách víry mohou lidé různých vyznání spolu rozumně hovořit (odtud se odvíjejí myšlenky dialogu mezi náboženstvími a „multikulturality“) se zdá být právě v tomto případě vyvráceno samotným životem.

17. září 2006