ARCHIV

Demokratický katechismus

Logika lidských dějin je neměnná. Protože i lidská povaha je neměnná. Bezesporu existuje něco jako pokrok, zejména ve vědě a technice. Proměna lidské bytosti je však jen o málo rychlejší, než proměna pralesů v černé uhlí.

Patří mezi základní prvky moderního demokratického katechismu tato fakta popírat. Věříme v kultivaci člověka cestou vzdělání a všemoc demokratických institucí.Věříme, že tato cesta je univerzálním lékem na neduhy lidstva. Je to však stejný blud jako víra v neposkvrněné početí. Jen mnohem nebezpečnější.

Vzdělání? Jak které

Vzdělání bezesporu lidskou společnost obohacuje. Pokud je důsledně spjato s praktickým konáním, přináší profit a růst životní úrovně. Tzv. přírodní vědy jsou z tohoto hlediska nezastupitelné. Národy, které tyto vědy protěžují, se těší vyšší míře společenské stability. Západ do konce 19. století, kdy „inženýrská odyssea“ dobývala svět, či vyspělé asijské státy současnosti jsou toho dobrým příkladem.

Toto však nelze prohlásit o vědách sociálních, které jsou hlavní oporou zmíněného demokratického katechismu. Jejich výrazná expanze na Západě je spjata s pocitem viny za domnělá či skutečná zla bílé civilizace vůči ostatnímu světu. Je to nová forma dědičného hříchu za někdejší světovládu. Tento hřích je dnes kultivován důsledněji, než bakterie plicního moru. Západ se kaje za svou historii, zbytek světa toho využívá k rozsáhlým geopolitickým ústupkům, ke zdůvodnění vlastní nenávisti a k přístupu k finančním dávkám. Zhoubný novotvar, který je výsledkem této pokřivené logiky, se jmenuje pozitivní diskriminace.

Výrobny revolucionářů

Západ je dnes elektronickou civilizací. O možném a nemožném rozhodují stále méně volení politici a stále více nevolená média. Je to vlastně puč rozložený na tak dlouhé období, že ho lze jen ztěží postřehnout a ze kterého nelze nikoho obvinit. Prostě tak přichází.

Jak už upozornil J.Schumpeter, absolventů sociálních věd je mnohem více, než dokáže pojmout sebebohatější stát. Přitom je nesporné, že humanitní fakulty chrlí revolučně laděné intelektuály, hojně navštěvující demonstrace ve prospěch všech známých totalitních mašinérií. Jejich boj za „práva“ je dnes široce přijímaný jako nutnost. Souběžný nezájem o zdraví institucí (povinností), které mají tato práva zajišťovat je spolehlivou cestou ke zničení civilizace. Bin Ládin má dobré spojence.

Co s těmito revolucionáři? Některé pojmou média, která se tak pozvolna radikalizují (zpravodajství českých médií je dostatečnou ukázkou). Zbytek těch, na které se nedostalo, vytváří rostoucí dav kverulantů, náchylných ke střetům s libovolnou autoritou. Co jiného lze koneckonců dělat s vědomostmi relativní ceny? Jedině se „odcizovat“. Sociální vzdělanci elektronického Západu jsou tak prvotními činiteli společenské destrukce. Jejich množství a vliv neustále rostou.

Reformy?Nejde to

Druhou častí demokratického katechismu je víra v demokratické instituce, respektive v jejich širokou přenosnost.

Hlavní část průmyslové revoluce, pro tyto instituce zásadní, se odehrála v době omezeného volebního práva. Inovace byly věcí pokrokových průmyslníků, kteří třímali volební právo odepřené masám. Ti měli podporu kvalifikovaného dělnictva, toužícího napodobit jejich životní styl. Moc zbytku, „rozbíječů strojů“, mohla být v krajním případě zlomena násilím.Takový styl je dnes zhola nemožný, jak ukazuje chmurný osud reforem EU. Nelze li nezbytné prosadit na Západě, těžko si lze představit úspěch lidovlády v Afghánistánu či Iráku, jak o tom sní liberálové.

Každý po svém

Demokracie je funkčním řešením pro křesťanský svět. Zbytek světa jí nepotřebuje. Národ mohou řídit náčelníci, králové, emírové či prezidenti. Stát může být republikou, monarchií nebo jakoukoli jinou formou, s výjimkou anarchie.Pokud jeho systém zajišťuje rovnováhu a lidé nejsou bestiálně týráni, je lepší nechat to tak. Hrůzy dekolonizačního období hovoří jasnou řečí.

Západ by měl demokratický katechismus zavrhnout. Jeho vnější tvář, přenos demokratických institucí, je ohňostrojem marnosti. Jiné kultury ho vnímají jako nestydaté vměšování. Jejich obyvatelé ho nechápou za situace, kdy jim roste kulturní sebedůvěra. Chybí vůle a síla k jeho prosazení násilím. Nastal čas pro přízemní, ale funkční reálpolitiku.

Vnitřní tvář katechismu, blouznění sociálních experimentátorů posedlých pocity viny, je nutné odmítnout. Jejich metastázování ohrožuje soudržnost západní civilizace. Pěstují kult falše a slabosti, který nás odzbrojuje před agresivními výzvami budoucnosti. Nebude to pěkné dohadování. Ale mnoho jiného nezbývá.

Zdeněk Švácha