ARCHIV

Stopa exministra Tvrdíka v Událostech

V současné době probíhá divoká hádka mezi expremiérem Paroubkem a ministrem zahraničí Vondrou o tom, zda exministr Tvrdík kdysi Američanům slíbil, že se zapojíme do jejich systému protiraketové obrany. Každý z protagonistů sporu se opírá o jiné materiály: Vondra cituje ministrova jednoznačná veřejná prohlášení po návratu z USA, z nichž vyplývá, že slib byl učiněn. Paroubek cituje zápis z jednání s Američany, který prý pořídil tehdejší český velvyslanec ve Washingtonu Palouš. Ten zase mluví pro Paroubka, Tvrdík na sebe žádný závazek nevzal. Problém očividně není mezi Vondrou a Paroubkem, ale mezi Tvrdíkem a Paloušem: buď Tvrdík řekl v Praze médiím něco, co nebylo ani trochu pravda, nebo bylo se zápisem manipulováno. Nevím, proč ministr zahraničí nakonec před Paroubkem, který byl po svém zvyku sprostý jako dlaždič, couvl.

Následujícím výběrem odstavců z rubriky Co týden dal, týkajících se činnosti tehdejšího ministra Tvrdíka v kritické době od podzimu 2002 do jara 2003, se snažím ušetřit čtenářům Událostí zbytečnou práci s vyhledáváním.

2002

Pondělí 30. září: Ministr Tvrdík je v nezáviděníhodné situaci. Z jedné strany na něho útočí poslanec Nečas (ODS) a obviňuje ho, že netradičním způsobem, jímž nařídil prověřit ostrahu muničních skladů, ohrozil životy vojáků základní služby, kteří objekty střežili (řekl bych, že životy riskovali, ale opravdu jen maličko, spíš profíci z elitní jednotky, když museli strážící záklaďáky budit). Z druhé strany jde po něm Filip, druhá hlava naší opozice, a vyzývá ho k odstoupení za to, že nabídl Američanům, aby na našem území rozmístili zařízení protiraketové obrany. Současně noviny rozmazávají případ vloupání do muničního skladu v Černé nad Orlicí. Případ Srba, opakujeme, byl zacílen na rozvrácení vojenské rozvědky. Ministr Tvrdík možná v USA neopatrně sliboval věci, které dosud nebyly na vládní a parlamentní úrovni projednány, ale jeho vstřícné stanovisko k USA je chvályhodné…

Čtvrtek 3. října: Spojené státy by zjevně přivítaly, kdyby ČR souhlasila s tím, že bude participovat na americkém projektu protiraketové obrany. Její poloha je výhodná pro rozmístění raket i radarových systémů. Ministr Tvrdík se v tuto chvíli vyjadřuje zdrženlivě (zjevně absolvoval po svém vstřícném jednání v USA doma jakýsi kartáč), česká vláda by zřejmě nebyla proti (mj. by se tak zaplácla díra po nadzvukových stíhačkách, na které hned tak nebudeme mít). Američané jsou si podle Práva vědomi možných kontroverzních reakcích v české veřejnosti, plynoucích ze zkušenosti s rozmístěním sovětských vojsk. Srovnávat okupační armádu se spojeneckými bezpečnostními zařízeními, které mají chránit i naši bezpečnost, může ovšem jen blb nebo komunista (obě množiny se zčásti překrývají).

Úterý 8. října: Jen jsme pana ministra Tvrdíka pochválili, a už toho litujeme. Udílí na všechny strany lítostivé rozhovory, jak je vyčerpaný, na dně svých sil, na odchodu, zklamán atp. Pokud je tomu tak, neměl by naříkat, ale odstoupit. Pokud chce zůstat, takovéhle kňourání mu na reputaci nepřidá.

Pondělí 25. listopadu: Ministr Tvrdík netrpí zbytečnými iluzemi, má to ostatně v popisu práce. Dřív nebo později se ČR stane cílem teroristického útoku, prohlásil v rozhovoru pro Právo. "Mám někdy hrůzu z toho, jak se stavíme ke své obraně a bezpečnosti. Žijeme v nějakém falešném pocitu bezpečí. To prostě není pravda. Podívejte se na poslední výzvy Usámy bin Ládina, který doslova a do písmene vyzývá k džihádu proti západnímu demokratickému světu a přímo tam jmenuje Francii, Kanadu a další země. Nehrozí jen Spojeným státům. I pro nás je to problém. Reagovat budou muset všichni." Ministr Tvrdík má samozřejmě pravdu. Není těžké mít v těchto věcech pravdu, ale zaplať pánbůh za to.

Sobota 30. listopadu: V rozhovoru s Alexandrem Kramerem promluvil ministr Tvrdík velmi pěkně o akceschopnosti OSN: „Co dělala OSN 11. září? Kde byla při teroristickém útoku na Bali, kde je dnes, kdy došlo k dalšímu útoku v Keni? Kde bude OSN ve chvíli, kdy se terčem dalších útoků stanou demokratické státy v Evropě, nebo kdekoli jinde na světě?! Já samozřejmě budu velice rád, když OSN najde mechanismy, jimiž je třeba reagovat na současný svět, na ohrožení současné civilizace, ale uvnitř své duše jsem trochu skeptikem a i vy sám asi cítíte, že to nebude jednoduché… Točíme se pořád v kruhu, protože já opět musím namítnout: jak je možné, že OSN jakožto garant celoplanetární bezpečnosti, který podle vás zřejmě jako jediný smí rozhodovat o použití síly, nekonala ve chvíli, kdy Irák nesplnil sedm jejich rezolucí!?“ Je to velmi smutné, když jediný rozumný člověk ve vládě je ministr obrany.

2003

Úterý 14. ledna: Vláda přijala šalamounské rozhodnutí o účasti české protichemické jednotky v případné válce s Irákem: čeští vojáci se zapojí se jen tehdy, bude-li akce kryta mandátem OSN. Pokud ne, zasáhnou pouze tenkrát, použije-li Irák zbraně hromadného ničení. České jednotky přitom nebudou nasazeny v první linii. Za mandát OSN vláda podle premiéra Špidly považuje rezoluci RB, stanovisko RB nebo prohlášení předsedy RB. Ministr Tvrdík se ovšem domnívá, že jako mandát stačí dosavadní rezoluce RB. Není nad vládní jednotu. Rozhodnutí vlády je absurdní. Smyslem jednotky (jde o jednotku armády ČR, ne Armády spásy, jak by se mohlo zdát z prohlášení některých sociálně demokratických politiků) je zjišťovat použití zbraní hromadného ničení (chemických a biologických) a následně zasáhnout. Jak to mohou zjišťovat v týlu a kdo to tedy zjistí, když ony budou nasazeny, teprve až se pozná, že nepřítel zbraně použil? Vláda je příliš podělaná před veřejným míněním, než aby řekla Američanům slušně, loajálně a přímo „ano“, a příliš podělaná před Američany, než aby jim řekla neloajálně, ale alespoň přímo „ne“. Volí tedy typickou českou třetí cestu mezi ano a ne, ta snad trochu utiší politické oponenty akce, ale není těžké si představit, co si o této formě polosouhlasu budou myslit naši američtí spojenci. Do složité situace se dostala ODS, která neoplývá chutí pomáhat vládě ze šlamastiky, do níž se umně zaplétá, účast v útoku na Irák podporuje a teď je postavena před nepříjemnou otázku, zda podpořit tuto šaškárnu nebo ji odmítnout a způsobit, že ČR americké prosbě o pomoc nevyhoví. Ve čtvrtek o věci hlasuje parlament.

Pátek 7. března: Ministr Tvrdík se kdysi vyjadřoval o konfliktu v Iráku dost rozumně. Pak si to ale asi s přáteli v ČSSD vyříkali, a teď už (v dnešním Právu) mluví jinak. Hlásí se ke Grossovi, podporuje Špidlu (na tom není nic špatného) a chce, aby naše jednotka v Kuvajtu pomáhala i irácké armádě, ovšem teprve poté, co bude zničena (totiž ta irácká armáda, ne česká jednotka). Vyjádření pana ministra má nechtěnou, leč mohutnou haškovskou dimenzi.

Pátek 21, března: Ministr Tvrdík řekl v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes něco v tom smyslu, že naše jednotka je útvar příliš unikátní na to, aby mohl být nasazen do boje. Z rozhovoru též vyplynulo, že díky svému vybavení je schopna odhalit použití biologických zbraní. Podle usnesení české vlády a Poslanecké sněmovny to ovšem bude moci udělat jen tehdy, zjistí-li se jednoznačně, že biologické zbraně byly použity.

Úterý 1. dubna: Vláda se rozhodla vyslat vojenskou nemocnici. Kam, není zatím jasné. Nejspíš do Kuvajtu, ale „jakmile to okolnosti umožní“, přesune se do Iráku. Debata, při níž byli sociálně demokratičtí členové vlády zjevně ještě knokautováni rezolucí sjezdu ČSSD, schválenou „optickou většinou“ (používám termín tak, jak jej v Právu interpretuje Alexandr Mitrofanov – optická většina je, když se předsedajícímu zdá, že hlasů pro je moc). Původně se ministr Svoboda zřejmě domníval, že jednotka by měla být vyslána v rámci operace Svoboda pro Irák, ale zůstala by v Kuvajtu, kdežto ministr Tvrdík by toho názoru, že by měla být vyslána v rámci operace Trvalá svoboda, ale přesunula by se do Iráku. Rozhodnutí bylo nutné o den odložit, teď se zdá, že o odeslání musí rozhodnout parlament, který o to ale zatím nebyl požádán, a až se tak stane, nemocnice se přesune do Kuvajtu. Tyto manévry, tedy odsun nemocnice, budou hradit Američané a Britové. Výsledný dojem je strašlivý.

Čtvrtek 29. května: Ministr Tvrdík hodlá podat demisi, protože se obává, že rozpočtové škrty v resortu obrany překazí nastartovanou reformu armády a on ztratí tvář před svými podřízenými i před veřejností. Ministr Tvrdík má všechny důvody k demisi. Troufne si to? Čeští ministři většinou demisi podávají až tehdy, když už to nemá žádný smysl.

Pátek 30. května: Ministr Tvrdík, jak se zdá, to se svou demisí myslí vážně. Oznámil to premiérovi během dvouhodinové schůzky. Prezident Klaus předpokládá, že nejde o pouhé gesto, a nesouhlasí se zdůvodněním demise, prý jde o „vyděračský krok vůči vládě. Pravda, když byl pan prezident ještě premiérem, takovéhle zvyklosti v jeho vládě nepanovaly. Každý ministr se držel své židličky jako přilepený a když se ho ministerský předseda náhodou chtěl zbavit, musel ho od ní odříznout. Tvrdík docela správně nezpochybňuje nutnost reformy financí, je pouze přesvědčen, že vzhledem ke škrtům ve výdajích na obranu už nemůže za resort nést zodpovědnost. Premiér Špidla si ovšem myslí, že za dané situace může reforma ještě počkat. To si čeští politici myslí už od roku 1989. Nic nám nehrozí, a pokud by hrozilo, ubráníme se hubou (viz způsob, jakým jsme zatočili s Němci, když se kdysi za Kohla domáhali vstřícnějšího českého postoje k sudetským Němcům). Jenže vlna terorismu, která se zvedá od východu, bude hubou nezvládnutelná, a na nebezpečí je nejlépe se připravit tehdy, když ještě zblízka nehrozí. Když nebezpečí hrozí, bývá už pozdě. Ministra Tvrdíka šlechtí, že nechce hrát potupnou šarži v české hře na vojáky.

Sobota 31. května: Ministr Tvrdík po jakési peripetii setrval na své demisi. Respektive podal ji po druhé, tentokrát už formálně se všemi náležitostmi. Rezignuje po poradě s rodinou a s nejbližšími spolupracovníky, a to z osobních důvodů. Zdůvodnění je velmi ohleduplné vůči Špidlovi. Tvrdík předtím zaváhal, první demisi (zdůvodněnou věcně, škrty v armádním rozpočtu) stáhl, smířil se dokonce se snížením z 2,2%HDP na 1,9% HDP a setrval jen na odchodu z poslanecké funkce. Musel být pod dost velkým tlakem. V rozhovoru pro Právo řekl: „…Je lepší být za hlupáka jeden den než celý život. To, co bych byl za této situace nucen provádět v dalších letech, by mne vedlo ke ztrátě tváře asi tisíckrát větší“. Ministr Tvrdík by neměl zbytečně podléhat tomu, jak o něm – ostatně zcela nespravedlivě – píše český tisk. To jednodenní zaváhání není žádný osudový lapsus v zemi, kde je od pradávna zvykem „držet pozice“ (viz vývoj po roce 1968) a bránit tomu, aby po nás nepřišli horší (nebo třeba jen pitomější) tím, že se sami dobrovolně staneme horšími a pitomějšími. Typická v tomto smyslu je reakce náčelníka generálního štábu Štefky: „Neměl to vzdávat, tohle přece chlap nedělá… ten bojuje, jakkoli ví, že je to složité.“ Boj spočívá v tom, že se křečovitě držíme křesla a děláme jeden ústupek za druhým. Fuj.

10. září 2006