ARCHIV

Z redakční korespondence

Na článek o Kulínském jsem dostal redakční poštou tři reakce, vesměs odmítavé. Jeden z autorů si nepřeje, aby byl jeho dopis zveřejněn, což respektuji. Druhý zveřejním v čtenářských dopisech příští týden, protože „technická podpora“ Událostí má dovolenou a já neumím obsluhovat tuto rubriku. Třetí dopis je natolik zajímavý, že ho tu dávám čtenářům k dispozici – a samozřejmě zároveň i svou odpověď.

Vážený pane Doležale,

Jakub Kodym

Vážený pane,

Děkuji Vám za dopis.

Nejdřív bych se chtěl zastavit u něčeho, co se zdá být maličkostí, ale je to maličkost velmi příznačná. Píšete, že mluvím o „nadržených nymfičkách“ a považujete má slova za nadmíru nevkusná a nedůstojná. Taky by to opravdu nevkusná a nedůstojná slova byla, a to v tom případě, kdybych je byl napsal. Já jsem psal o „vyčůraných nymfičkách“. Spletl jste se bohužel tak, jak se pletou pokladní v samoobsluhách: pokud Vám naúčtují nesprávnou cenu, skoro nikdy se nezmýlí ve svůj neprospěch. Upravil jste si ten kousek mého textu – jistě ne schválně, jen podvědomě - do té podoby, aby se Vám s ním lépe polemizovalo.

Taky ve Vašem rozhořčeném textu nenajdu ani zmínku o tom, že nepochybuji o mírně řečeno problematičnosti Kulínského jednání. Velkoryse jste to přehlédl, což je taky příznačné pro atmosféru, která se kolem případu vytvořila.

A konečně: hlavní důvod, proč považuji rozhodnutí hradeckého osudu za správné, není problematická definice, co je a co není sexuální obtěžování, nýbrž skutečnost, že soudkyně nepovažovala výpovědi obou svědkyň za věrohodné, a to právem. Nejen svědkové, ale všechno, co procesy vyvolalo a co se kolem případu ve společnosti děje, soudům maximálně ztěžuje práci.

Kolem Kulínského případu se v české veřejnosti šíří podivná a nebezpečná psychóza. V tisku se objevila spousta dopisů odsuzujících sbormistra i hradecký soud. Mladá fronta Dnes jim věnovala celou stránku. V Lidových novinách se zase kdosi pozastavil nad tím, jak takového člověka vůbec může nějaký advokát hájit. Dopisy obou psychologů, které jsem ve svém článku zmínil, do tohoto obrazu celkem dobře zapadají. Velmi nepříjemně mi to připomíná nenávistné kampaně z komunistických časů. Tenkrát mne vždycky naplňovalo údivem, kolik je mezi námi fretek, které mají žízeň na cizí krev a potřebují to jen zamaskovat mravním rozhořčením. Kdysi to organizovala StB. Dnes se, jak vidno, něco ne nepodobného organizuje samo od sebe.

A přitom: jaké vysvědčení dává české společnosti, samozřejmě v první řadě všem zúčastněným, skutečnost, že se takový případ otevře až po mnoha letech, a to tak, že je velmi obtížné nevidět za spuštěním laviny pomstychtivost a závist? Jak je možné, že si hned nestěžoval aspoň někdo z poškozených? Jak je možné, že si nestěžovali rodiče? Opravdu o tom nevěděli? A všichni? Důvody se nabízejí samy od sebe: neleželo náhodou na druhé straně vah – aspoň v některých případech - vystupování v prestižním souboru? Atraktivní zájezdy do ciziny? A nestála za tím tedy náhodou – promiňte mi to slovo – docela obyčejná vychcanost?

Nemohu se vyhnout dojmu, že tehdejší selhání a dnešní hysterie jsou spojité nádoby. Obojí soudům velmi komplikuje rozhodování. V této situaci považuji za spravedlivější, když něco zůstane nepotrestáno, než kdyby měl být obviněný potrestán i za věci, za něž nemůže. Soud ani nestranní pozorovatelé nesmí podlehnout „hlasu lidu“, volání po vendettě. Zažil jsem za „totáče“ podobných situací nespočet. Většinou člověk nemohl ani ceknout. Teď může. A tak toho využívám a budu využívat, dokud to jen půjde.

S pozdravem

Bohumil Doležal

9. září 2006