ARCHIV

Co se stalo u lidovců?

Expředseda KDU-ČSL Kalousek kreslí teď v médiích jakýsi heroický autoportrét: chtěl zabránit nové opoziční smlouvě a smrtící změně volebního zákona. Pochopil, že to může udělat jen vlastním sebeobětováním a šel do vyjednávání s Paroubkem o společné vládě s vědomím, že bude muset odstoupit. Jeho záměr se ovšem nakonec podařil. Je to dětinská báchorka, které dospělý člověk nemůže uvěřit.

Stejně se nedá věřit tomu, že lidovecký předseda začal jednat s Paroubkem na vlastní pěst, a formálně si nechal dodatečně potvrdit jen volné ruce k vyjednávání, ne jeho obsah. Takže předsednictvo má jedinou vinu: že svého předsedu včas nezarazilo.

Tato legenda je pozoruhodná vlastně jen tím, jak špatné mínění mají čelní lidovečtí politici o vlastních členech i o veřejnosti, když se jim něco podobného vůbec dovolí předložit.

Nabízí se daleko pravděpodobnější hypotéza: po v podstatě prohraných volbách a po krachu politiky výlučného spojenectví s ODS (ODS se na lidovce vykašlala) vzrostla ve vedení nespokojenost a potřeba udobřit si sociální demokraty. Za jakýsi signál lze považovat první dvě volby předsedy PS – nejednotnost „trojkoalice“ při hlasování jde nepochybně na vrub lidovců. Vzedmula se vzpoura, které se předseda pokusil vzít vítr z plachet typicky českým způsobem, totiž tím, že se jí postaví do čela. Koncepce zásadního obratu v politice, o němž rozhodne během jednoho týdne pár lidí, se opírá o aparátnické zvyklosti z doby minulé. Naštěstí se ukázalo, že dnes už to nejde: a tak Kalouskovo salto mortale skončilo pádem na nos.

Ať už hypotéza odpovídá skutečnosti nebo ne, vzpoura nižších a nejnižších pater strany byla svým způsobem obdivuhodná: napomohlo jí ovšem mimořádně humpolácké provedení Kalouskovy akce. Připomínala nikoli náhodou vytvoření dělnicko-rolnické revoluční vlády z roku 1968. A díky členstvu se pak ukázalo, že opovržení, jímž je KDU-ČSL zahrnována, je nespravedlivě plošné.

Nicméně, dosah takové vzpoury mas je vždycky omezený. Dokáže zabránit nejhoršímu: lidovecká podpora Paroubkovi (zatím) nebude, táčky ČSSD s ODS jsou (taky zatím) zažehnány. Vzpoura členstva však nedokáže generovat politiku: politiku strany mohou vytvářet jen pověření zodpovědní jednotlivci a členstvo by mělo trvat na tom, aby zejména v době politické krize mohlo uplatnit svůj podíl na obměně čelného týmu. Členstvo je taky důležité k tomu, aby se k němu funkcionář (např. Kalousek) když je v úzkých, obrátil. Jak události ukázaly, byl by měl šanci. Teď už ji nemá.

Vývoj situace i v tomhle nápadně připomíná jakýsi rok 1968 v mikrosvětě KDU-ČSL. Dubčeka nikdy nenapadlo, aby se obrátil k veřejnosti s prosbou o podporu. Místo toho se věnoval mocenskému přetlačování v politbyru. Když mohla veřejnost promluvit, bylo už pozdě. Její hlas byl silný a zabránil na pár měsíců nejhoršímu. Selhaly komunistické elity.

Co dělá nyní vedení KDU-ČSL? Konference nakonec odmítla legitimní požadavek po odstoupení celého předsednictva. Pár lidí rezignovalo na své stranické funkce, ale všichni, co byli zároveň poslanci, si nechali mandáty – ty budou přece rozhodovat! Kalousek zůstává dokonce šéfem poslaneckého klubu a místopředseda Kasal, v celé věci nepochybně namočený až po uši, teď stranu řídí. Stranická veřejnost se dostane ke slovu v prosinci (a ne třeba za týden), kdy bude sjezd strany, přičemž „pro jednoduchost“ na něm, zasednou delegáti sjezdu předchozího! Konference zavázala vedení strany, aby nevstupovalo do vlády, jež bude stát a padat s komunistickými hlasy, ale nezakázalo mu takovou vládu při hlasování o důvěře podpořit. Těžko se zbavit dojmu, že jde o neupřímnou hru, jakési škatule hejbejte se, jejímž účelem je ohloupit členstvo i veřejnost. Až se sjezd v prosinci sejde, může už být premiérem s vyslovenou důvěrou Jiří Paroubek.

K nápravě věcí nestačí jedno, byť obdivuhodné vzepětí členstva a nižších pater strany. Bylo by potřeba stálého tlaku a tomu tlaku by musel stát někdo v čele. Tragédií KDU-ČSL zřejmě je, že jí v současné době takový člověk chybí.

2. září 2006