ARCHIV

Odstrašující český příklad

Tento článek je klasickým příkladem žánru, který minulý režim (v ČSR a jistě taky v Maďarsku) nazýval „pomlouvání republiky v zahraničí“, a pamatoval na něj v trestním zákoníku. Je ovšem velmi svízelné komentovat současnou situaci nějak jinak.

Český politický systém působí skoro od svého počátku jako generátor neřešitelných situací. Od roku 1996 neměla Česká republika většinovou vládu – s výjimkou let 2002-6, kdy většina obnášela jeden hlas a poslanci soutěžili o to, kdo z nich to bude: jeden té cti dosáhl tím, že se v době, kdy probíhalo důležité hlasování, nezřízeně opil v hostinci „U Schnellů“. Bylo to horší než Klausova menšinová vláda v letech 1996-7 a horší než tzv. opoziční smlouva ČSSD a ODS, kryjící záda Zemanově menšinové vládě v letech 1998-2002. Přitom po každých volbách se zdálo, že to už horší být nemůže. Volby, které Česká republika zažila právě nyní, jsou zatím vrcholem. Po výkyvech na tu či onu stranu (čím dál tím menších) se ručička na ciferníku politické síly ustálila na nule. Každá ze dvou nejsilnějších českých stran (ODS a ČSSD) kolem sebe soustředila po stovce poslanců, počítaje v to i potenciální koaliční spojence.

Volby skončily tak, že nerozhodly nic. O podobě budoucí vlády a opozici rozhodnou povolební intriky. Kdyby se na tom byli účastníci dohodli předem a volby by zrušili, byli by ušetřili slušné peníze. Formálně vzato vyhrála volby ODS: dostala nejvíc hlasů a má nejvíc poslanců. Její vítězství je ovšem vítězství Pyrrhovo. Po devítiletém půstu touží ODS velmi vládnout – a jak se ukazuje, vládnout může jen za velmi nedůstojných okolností, které jsou pro ni krajně nevýhodné.

„Ani ruce si bez nás neumejou“, prohlásil dosavadní premiér a předseda ČSSD Paroubek. Nemluvil do větru. Více než dva měsíce po došlo k prvnímu průlomu: aspoň dočasně se podařilo zvolit vedení Poslanecké sněmovny, takže parlament může začít pracovat, stará vláda, které hrozilo, že se stane nesmrtelnou jako Struldbrugové ze Swiftových Gulliverových cest, může (přesněji řečeno musí) podat demisi a ČR se po devíti týdnech opět promění na dobu určitou (nově zvolený předseda Poslanecké sněmovny slíbil, že po dvou prezidentových neúspěšných pokusech o jmenování premiéra odstoupí, aby třetího nemusel jmenovat sám) zase v parlamentní demokracii (dva a půl měsíce parlament prakticky neexistoval). A vedení se podařilo zvolit jen proto, že to ČSSD připustila.

Předsedou Sněmovny se nestal předseda ČSSD a dosavadní premiér Paroubek, ale poslanec ČSSD Vlček. Paroubek má tak volné ruce: buď (v případě dohody o menšinové vládě ODS) Vlčka vystřídá, nebo (pokud k dohodě nedojde) bude sám znovu usilovat o post premiéra. Jako podmínky pro toleranci menšinové vlády ODS si přitom ČSSD klade nejen shodu v důležitých programových záležitostech, ale i možnost rozhodovat o obsazení vlády křesel. Vetuje ministra vnitra Langera a ministra zahraničí Vondru (který není členem ODS) a žádá navíc dohodu o tom, že část ministrů budou tzv. odborníci. Tady chce mít právo spolurozhodovat. Je zjevné, že jde o to, aby ve vládě existovala jakási pátá kolona opozice. Zároveň hodlá ČSSD dohlédnout na to, aby se snad do vlády postranními cestami nedostal nějaký člen nebo přívrženec dvou malých stran, které se pokusily spolu s ČSSD vytvořit koalici, křesťanských demokratů a zelených. Tak bude zaručeno, že proti stovce sociálně demokratických poslanců bude stát jen jednaosmdesát poslanců ODS. Předseda ODS Topolánek bude v situaci krasobruslaře, kterého drží na provaze jeho soupeř. Kdykoli se soupeři zachce, škubne, a z trojitého Salchowa bude trojitý kotrmelec. ODS ponese plnou odpovědnost, ale v důležitých věcech bude rozhodovat ČSSD. To se samozřejmě promítne do jejích preferencí.

Ať už ODS na tyto ponižující podmínky přistoupí nebo ne, vítězem povolební bitvy zůstává jednoznačně ČSSD. Podařilo se jí rozbít křehkou stovku koalice – zelení se definitivně rozhodli, že odcházejí do opozice (těžko se jim divit, neztrácejí tím, naopak), sociálním demokratům se otvírá šance získat aspoň někoho z nich pro spolupráci – a jejich spojenectví s komunisty je pevné jako dřív. Pokud by Topolánek neuspěl a vládu sestavoval Paroubek, bude mít proti sobě nejednotnou frontu a šanci na úspěch. Navíc se zdá, že si získal sympatie prezidenta: prezident má zájem na tom, aby se krize s jeho přispěním brzy vyřešila, záleží mu na znovuzvolení, k němuž bude potřebovat i hlasy ČSSD, a imponuje mu razance a síla.

ODS měla dvě rozumné možnosti: vládu trojkoalice s křesťanskými demokraty a zelenými, nebo předčasné volby. Nemusela je prosadit, ale měla na nich trvat: neztratila by image. Teď, jak se zdá, je už na obojí pozdě. Režii převzal Paroubek.

Co se tedy vlastně stalo? Česká pravice kapitulovala, protože nechtěla riskovat pobyt v opozici. Komunisté se definitivně zavedli jako „normální“ strana. A antikomunismus je dnes v Česku i v pravicových kruzích považován za něco srovnatelného s antisemitismem.

Česká politika má jednu zvláštnost, kterou se nápadně odlišuje od té polské nebo maďarské. Ať je nenávist mezi pravicí a postkomunistickými socialisty v Maďarsku a Polsku jakkoli velká, v problémech, které považují za podstatný národní zájem (postavení Maďarů v sousedních zemích, transatlantická spolupráce v Polsku) se aspoň občas dokážou domluvit. Pro české politiky jsou srovnatelné problémy vždycky jen klackem, kterým se navzájem tlučou po hlavě, dle zásady fiat justitia, pereat mundus. A shodnou se jen na Benešových dekretech.

14. srpna 2006