ARCHIV

Jsme dost hrdí?

Pověz mi, zrcadlo, kdo je na světě nejhrdější… Ti, kdo kladou podobnou otázku, zároveň výmluvně naznačují, jakou odpověď by rádi slyšeli. V poslední době je poměrně frekventovaná i u nás.

Stavem naší hrdosti se zabývá mj. i český velvyslanec u EU (a někdejší náměstek ministra zahraničí) Pavel Telička. Podle jeho názoru by se na první pohled mohlo zdát, že my Češi dostatečně hrdí nejsme: jsme příliš sebekritičtí, až si nedůvěřujeme. Tento zdánlivý handicap se však hned obrací ve výhodu: díky tomu máme lepší sebereflexi než jiné středoevropské národy. A všechno ústí v optimistický závěr, že vlastně ani málo hrdí nejsme, jen svou hrdost dáváme méně najevo. Potud vysvědčení o české národní hrdosti, opatřené úředním razítkem Ministerstva zahraničí.

Především je třeba říci s naším novým panem prezidentem: toto je typicky špatně položená otázka. Opravdu hrdý člověk se svou hrdostí a její měrou nezabývá, protože mu to právě jeho hrdost nedovolí. Zkoumat vlastní hrdost je něco podobného, jako kdyby se někdo zabýval otázkou, je-li dost sympatický a jakými prostředky a postupy míru své sympatičnosti zvýšit. Ve skutečnosti je sympatičnost jen souhra spousty dalších vlastností, z nichž některé lze ovlivnit, jiné ne, a tematizovat si ji a pracovat na ní může jen marnivý hlupák.

Otázkou naší hrdosti se u nás nezabývají jen ministerstva, ale i vědecké instituce, totiž instituce na výzkum veřejného mínění. To je nadějné: dá se předpokládat, že podle exaktních parametrů bude v budoucnu možné sestrojit jakýsi barometr národní hrdosti, a její stav pak denně ráno hlásit v rádiu podobně jako stav vody na českých tocích. Na průzkumu CVVM, o nějž se právě otírám, je ovšem zajímavé i to, že se zabývá nejen tím, jak jsme hrdí, ale taky tím, na co. A tu zjišťujeme, že nejvíc je našinec hrdý na naše národní dějiny, a z nich zejména na Karla IV. Tedy na něco, na čem neměl žádný podíl, co nemohl ovlivnit ani v dobrém, ani ve zlém, a o čem zpravidla ví jen to, co se naučil za totáče v dějepise na střední škole, tedy neslušně řečeno prd. Naopak hluboce se stydí za to, co se u nás dělo po roce 1989, tedy za to, na čem se tím či oním způsobem činně podílel. Zde je ovšem třeba se našince zastat. Stal se obětí davové psychózy, vyvolávané různými inkarnacemi Pravdy a Lásky. Jediné, na čem se její hlasatelé shodli a shodnou s polistopadovou komunistickou propagandou, bylo a je zásadní odsouzení toho, co se u nás dělo zejména po roce 1992, tedy od chvíle, kdy se stali pátým kolem u vozu. Věcný pohled by ukázal, že se odehrály věci, za něž je třeba se stydět, věci, za něž se stydět třeba není, a že důležité je umět mezi obojím kriticky rozlišovat.

Zato se našinci kupodivu nestydí za způsob, jak jsme (slavnostně a s rozvinutými prapory) napochodovali do bolševického ráje a jak jsme si v něm vedli. Pravda, napochodování se týká našich dědečků a nanejvýš tatínků. Ale dost z nás pak ještě stačilo přiložit ruku k dílu. Samozřejmě záleží na tom, jak kdo ruku k dílu přiložil, a taky na tom, jak se dovede na věci, jichž se činně účastnil, nebo i na ty, za něž zodpovídá jen zprostředkovaně jako částečka české národní společnosti, z odstupu podívat.

Soudě podle podivných sebeshlíživých úvah o naší národní hrdosti to zatím moc valné není. Útěchou nám může být, že se tím nijak nelišíme od našich postkomunistických sousedů. Nestydatost v našem regionu kvete jako sedmikrásky na louce. Lék na ní je věcnost (kdysi se říkalo realismus) a schopnost kritiky. Zatímco rozjímání o tom, jsme-li dostatečně hrdi, je pravým opakem toho, co by se mělo dělat. Nechme je koňovi a zabývejme se důležitějšími věcmi.

23. března 2003