Tajemství Paroubkovy úspěšnosti

Před člověkem, který se pokouší uvažovat o zvláštnostech české politiky, stojí dnes znepokojivá otázka: jak vysvětlit omračující úspěchy Jiřího Paroubka, které započaly jeho nástupem do premiérské funkce, ovládnutím ČSSD a rapidním vzestupem jejích preferencí, a vrcholí nyní v povolebním zápase o moc ve státě? A čím je dána neschopnost jeho oponentů, především ODS, zmoci se na účinný odpor, zaujmout jednotný a důsledný postoj – od nechtěné demonstrace nejednotnosti při volbě předsedy PS až po pokus z minulého týdne (naštěstí zatím neúspěšný) o bezpodmínečnou kapitulaci?

Nabízí se vysvětlení tak říkajíc historické. Po listopadovém převratu následovala nejprve krátká vláda disidentského okruhu kolem Charty 77. Jeho jádro tvořili reformně komunističtí intelektuálové a někdejší straničtí aparátčíci, které se v šedesátých letech podařilo přesvědčit o potřebě liberalizace komunistického režimu. Na ně se pak díky ochotě zmírnit útlak nabalily trosky předúnorového establishmentu a někteří křesťané. Komunistické východisko bylo zakryto a zamlženo ideologií lidských práv. Poté, co se tito lidé dostali k moci, etablovali poražené komunisty (bez nich vládnout nedokázali) a zaujali urážlivý postoj k české veřejnosti, která je údajně v době jejich vzpoury zradila a uzavřela smlouvu s komunistickým režimem.

Nespokojenost české veřejnosti byla legitimní. Problém české společnosti byl ovšem v tom, že ji skoro padesát let ruské komunistické nadvlády fatálně poznamenalo. Společnost ruského typu se skládá z jednotné, unifikované vrstvy „pracujících“ (dříve se říkalo „mužici“), kterou spravují pověření manažeři tvrdým, polovojenským způsobem. Dokud mechanismus nezadrhává, nedokáže se taková společnost vzepnout k účinnému odporu, mj. protože ztratila cit pro rozdíl mezi drzostí a občanskou odvahou.

Politická změna z roku 1992 byla vzpourou pracujících proti disidentům z Havlova okruhu. Stranou pracujících se stala ODS, sdružující předlistopadové střední vrstvy (úředníky a technickou inteligenci, viz dnešní vedení strany).

Nová politická elita projevuje nyní zarážející bezbrannost vůči zručnému předlistopadovému manažerovi, který ví, jak s těmito lidmi zacházet, a má cit pro to, co si za nových okolností může dovolit. Spočítal si, že při stávající paritě má největší šanci ten, který bude sestavovat vládu jako poslední: řada poslanců si nepřeje předčasné volby, jež by ohrozily nebo ukončily jejich slibnou kariéru. Proto mu Klausova neochota pověřit ho sestavováním vlády nevadí, naopak, může na ni poukazovat jako na diskriminaci. Klíčová je pro něho funkce předsedy PS v rukou ČSSD a mimořádně mu pomohlo, že koalice při obou dosavadních volbách nechtěně demonstrovala svou nejednotnost. Jeho vláda může zatím vládnout bez problému dál v podstatě bez parlamentní kontroly. Z pozice síly pak může protivníkovi nutit řešení, která jsou pro něj krajně nevýhodná: velkou koalici, menšinovou tolerovanou vládu nebo dokonce tzv. vládu odborníků. Paroubek má navíc spojence v prezidentovi, který nejen že ze své funkce musí trvat na rychlém ukončení krize, ale může si od spolupráce obou velkých stran slibovat bezproblémové znovuzvolení. To nabourává jednotu ODS.

Je dosti pravděpodobné, že Paroubek nakonec uspěje. Tím se uzavře oblouk od vlády reformně komunistických elit přes vládu „pracujících“ po opětovné uplatnění předlistopadových struktur, ovšemže za nových okolností. Paroubkova spolupráce s komunisty je logická a velmi mu hraje do karet i Ficovo vítězství na Slovensku.

Takže se nedá vyloučit, že si budeme muset brzy začít zvykat na některé věci, jichž jsme si v posledních patnácti letech odvykli. Stane se snad znovu aktuální i otázka disentu?

Mladá fronta Dnes 24. července 2006