První a největší

Přesně ode dneška za týden uplyne sto padesát let od předčasného úmrtí Karla Havlíčka, zakladatele moderní české žurnalistiky. Bolševický režim ho žákům ve škole prezentoval jako „básníka“, zjevně proto, aby nemusel přiznat, že byl v první řadě novinář a publicista, který zprostředkovával vznikající české veřejnosti liberální a demokratické ideje, na nichž stála – a dosud stojí – novodobá Evropa. Tyrolské elegie, Krále Lávru a Křest svatého Vladimíra napsal teprve v době, když mu tehdejší režim zacpal ústa a deportoval ho do sice relativně pohodlného, ale ve skutečnosti pro Havlíčka duševně i fyzicky pustošivého vyhnanství v jihotyrolském Brixenu.

Havlíček v sobě spojoval novinářský talent a odvahu. Talentovaných publicistů jsme od té doby měli celou řadu, jmenujme namátkou jen např. Karla Čapka nebo Ferdinanda Peroutku. Byli to v drtivé většině schopní oportunisté, toužící po slávě tohoto světa. Ti. řečeno slovy Písma, už mají svou odměnu a není se tedy třeba obtěžovat jejich oceňováním. Talent sám o sobě nestačí.

Havlíček jistě nebyl originální politický myslitel celoevropského významu. Zprostředkovával však dospívající české společnosti myšlenky, jimiž žila a dosud žije Evropa. Dělal tedy přesně to, co se tehdy u nás dělat mělo, a dělal to tvůrčím způsobem, tj. srozumitelně a přesvědčivě.

V této souvislosti je třeba zdůraznit dvě věci: za prvé Havlíčkův politický realismus. Člověk nemá v okamžiku, když se zdá, že se otevřela svoboda na všechny strany, chtít modré z nebe, ale jen to, co je slušné a úměrné jeho potřebám a možnostem (to znamená v tomto případě potřebám a možnostem jeho národa). Na tom má ovšem trvat i v dobách, kdy se naopak svoboda na všech stranách uzavírá. Politický realismus spočívá zároveň v umírněnosti a důslednosti. Havlíček ho nejen proklamoval, ale celým svým působením šel příkladem vstříc. To je nesmírně významné především v mírně zakomplexovaném prostředí ušlápnutého národa, kde se snadno uplatňují podle okolností buď hysterici, nebo zbabělci. Nejčastěji ti, kteří spojují obě zmíněné vlastnosti.

A druhá věc: Havlíčkův kriticismus. Nebál se říkat české veřejnosti (která na to tenkrát zvlášť nebyla zvyklá) věci nepříjemné a nepohodlné. Zkritizoval bez obalu kýčovitou slátaninu uznávaného a „o národ zasloužilého“ spisovatele. Vypořádal se – vycházeje ze svých osobních trpkých zkušeností – s českým panslavismem a rusofilstvím. Postavil se v roce 1848 českým socialistickým radikálům, Sabinovi a spol., jejichž názory právem považoval za divoké a přepjaté (je příznačné, že pokud jde o okamžitou úspěšnost u publika, stál přitom Sabina vysoko nad ním). Na obojí pak navázal Masaryk, který o Havlíčkovi napsal jednu ze svých nekrásnějších knížek. Tato tradice, spojující realismus a kriticismus, je něco, co je mezi národy středovýchodní Evropy docela ojedinělého. Přibližujeme se jí vyspělému Západu a můžeme na ni být právem pyšní.

Havlíček byl jistě v mnoha ohledech dítětem své doby. Všichni jsme lidé nedokonalí a hříšní. Zároveň se v tom, co po nás zbude, dá většinou velmi dobře poznat, zda naše chyby jsou to jediné,v čím jsme svět obohatili. Havlíčkův liberalismus měl, jak bylo tehdy ve střední Evropě zvykem, po německém vzoru nacionální přídech (nacionalismem ovšem nerozumím jeho pochopitelnou a správnou starost o to, aby se česká národní společnost ustavila jako svébytný politický celek, chránící svobodu lidí, které sdružuje, a v tom smyslu usilující o politickou samosprávu a v posledku o vlastní státní realizaci). Jeho vztah k církvi (to znamená k té katolické, Havlíček vyrůstal v katolickém prostředí) znamenal pro něho od mladického kréda, které cituje ve své monografii TGM, až po Kutnohorské epištoly veliký problém. Lidé, kteří cítí problém a zápasí s ním, nesou ateisté v pravém slova smyslu. Ateisté v pravém slova smyslu jsou ti, kterým je všechno fuk.

Havlíček byl od počátku svého působení českým prostředím chápán jako člověk, jak se u nás s oblibou říká, „kontroverzní“. Jeho pověst a autorita rostly s tím, jak se hroutila křehká svoboda z jara 1848 (jeho Slovan byl nakonec posledním svobodným hlasem v českém tisku). Upevnila se brixenským vyhnanstvím a předčasným tragickým skonem, tj. tím, čemu se u nás s oblibou říká mučednictví. Je to svým způsobem pochopitelné: zrno-li nezemře… Na druhou stranu je glorifikace (známe z českého prostředí dvě formy: mučedník, což je případ Havlíčkův, a Otec vlasti, tak tomu bylo u Palackého a hlavně u Masaryka) osvědčený způsob, jímž různí prasáci, na které je české prostředí bohužel dosti bohaté, likvidují nebezpečný náboj v odkazu lidí kritických a nepohodlných. Dělají z nich svaté obrázky, aby se dalo lépe zapomenout na to, že to byli především bojovníci s neřestí, rozlezlou po české společnosti, s neřestí, kterou představují mimo jiné právě jejich samozvaní oslavovatelé.

P.S. Protože jsem se během svého univerzitního působení Havlíčkem podrobněji zabýval, protože se mi jeho dílo zdá právě v období nastupujícího „paroubkismu“ velmi podnětné a významné a protože, jak to vypadá, budu mít během nadcházející dovolené na rozdíl od minulých let trochu víc času, pokusím se své někdejší přednášky shrnout do jakési malé monografie, která bude na Událostech postupně k dispozici.

23. července 2006