ARCHIV

Poradci izraelského premiéra

Všechno začalo, když před několika dny unesli teroristé z Hamásu izraelského vojáka. Snažili se vyhandlovat jeho život za životy svých dvou tisíc kumpánů, které drží v izraelských věznicích. Je to bezděčné svědectví o nízké hodnotě, jaký má pro bossy z Hamásu palestinský život: jedna dvoutisícina židovského. Izrael tentokrát handlování odmítl a zahájil v pásmu Gazy rozsáhlou odvetnou a pátrací akci.

Únos inspiroval teroristy z Hizballáhu, kteří dnes tvoří stát ve státě v sousedním Libanonu. Během útoku na izraelské pohraniční stanoviště unesli hned dva izraelské vojáky (třetího zabili). Následovala rozsáhlá izraelská vojenská operace, která trvá dodnes. Jejím cílem je zničení středisek Hizballáhu v Bejrútu a v jižním Libanonu i infrastruktury, sloužící pro zásobování teroristů vojenskou technikou. Padli jí za oběť i civilisté.

Hizballáh zintenzivnil raketové útoky na izraelská města. V posledních dnech údajně odpálili jeho lidé na tisíc pět set střel.

Západ, jak je jeho zvykem, vysílá výzvy k rozvaze, zdrženlivosti a umírněnosti. USA tradičně projevují pro Izrael větší pochopení než Evropa, jejíž hlavní starostí je přivést židovský stát „k rozumu“. ČR, soudě podle vyjádření premiéra Paroubka, lavíruje mezi oběma postoji.

ČR to má těžké: malá země, vzdálená od místa konfliktu. A tak se u nás uplatňuje přesvědčení, že dobrá rada je často lepší než nějaká materiální pomoc. Dobré rady udílejí čeští publicisté. Všimněme si dvou případů.

Pavel Novotný píše v MfD z 14. července o „demonstraci síly“, která ovšem „platí jenom na ty, kteří jsou zastrašitelní. Budoucí mučedníci se smrti nebojí, té se vyhýbají civilisté. Symbolický význam izraelské akce – zachráníme každého jednoho vojáka! – je pro židovský stát nesporně důležitý. Pro většinu Arabů však znamená jediné: stvrzení izraelské arogance.“

Zde je jakési nedorozumění: Izrael nechce demonstrovat sílu, ale zachránit své vojáky. Vzhledem k tomu, že od svého vzniku bojuje s mnohanásobnou přesilou, má totiž o vojáky jakousi nouzi. Požadavek zachránit ve válce všechny vojáky – a Izrael je ve válce, ve vleklé, latentní válce, která co chvíli bez varování otevřeně vzplane - by ovšem byl absurdní, každá válka znamená padlé. Jenomže ti tři vojáci nejsou padlí, alespoň ještě ne. Nejsou to taky zajatci, protože k institutu zajatce se protivná strana zatím jaksi nedopracovala. Jsou rukojmí. A pokud někdo chápe úsilí o osvobození rukojmích jako aroganci, má smůlu.

Výraznější případ je Pavel Kohout. V Právu obsáhle citují z jeho otevřeného dopisu premiéru Olmertovi. Jde o naléhavou žádost: nechť premiér přikáže armádě, aby v boji s terorismem přísně respektovala životy nevinných Palestinců i Libanonců a především neničila dál infrastrukturu jejich zemí, jako jsou mosty a inženýrské sítě. Desítky tisíc lidí budou trpět ještě dlouho potom, až se bude dnešní konflikt jevit zbytečným.

Je poněkud odvážné předpokládat, že by se nynější konflikt, vzhledem k tomu, že jde o životy tří vojáků, mohl jednou jevit jako zbytečným – pokud to teroristům vyjde a projde, budou totiž následovat další vojáci a další civilisté. Jsem zkrátka v téhle věci optimista: ve druhé světové válce zahynuly spousty nevinných civilistů a bylo zničeno mnoho mostů a inženýrských sítí. Začli s tím Němci, Spojenci jim to pak vydatně oplatili. Přesto si ani dnes nikdo netroufne tvrdit, že by ten konflikt byl zbytečný.

Jak už bylo řečeno, jde o válečný konflikt. Zbraňové systémy se dosud nepodařilo vyvinout do té míry,aby byly schopny rozlišovat mezi viníky a nevinnými. Ve válce umírají i neviní civilisté. Třeba v Haifě. Izraelská armáda musí jistě šetřit životy libanonských civilistů. Její hlavní starostí je ovšem šetřit životy izraelských vojáků a izraelských civilistů, a starost o životy libanonských civilistů může uplatňovat jen v tomto rámci. Zvlášť když protistrana ty své civilisty často užívá jako živý štít, nad každým zabitým roní krokodýlí slzy a v duchu se raduje: další rána izraelským agresorům! Je taky těžko představitelné, že by se ve válce likvidovali jen nepřátelé a nechávala netknutou infrastruktura, jíž putují střelivo, proviant, posily a instrukce.

Evropské stanovisko k izraelsko-arabskému konfliktu je stanoviskem rozhodčího v utkání mezi kanárky a kočkami. Je třeba především dbát na to, aby kanárci dodržovali zásady gentlemanského vedení boje, protože dbát na to u koček nemá žádný smysl. Také výzvy k umírněnosti na obou stranách jsou zbytečné, ne-li pokrytecké v situaci, kdy jedna z nich vůbec nerozumí tomu, co to umírněnost je. Čeští publicisté přispívají radou. Jenže Izrael nepotřebuje ani rozhodčí, ani poradenskou službu. Izrael potřebuje naši solidaritu.

15. července 2006