ARCHIV

Špidlův konec?

Patrně jsem nebyl v této zemi jediný, kdo pocítil příjemnou úlevu, když Vladimír Špidla vystřídal v premiérské funkci svého výstředního a neurvalého předchůdce. Zdá se, že i jemu samému se musely zajídat Zemanovy hulvátské manýry. Ve skutečnosti je to jako v Čapkově Velké loupežnické pohádce: slušně vychovaný mladý Lotrando přejal tatínkovu loupežnickou živnost a vede ji od desíti k pěti.

Vladimír Špidla je typický muž číslo dvě. Spojuje jakousi úřednickou houževnatost a tvrdohlavou počestnost s malou politickou invencí. Díky tomu nemůže nikdy muže číslo jedna ohrozit muž číslo jedna je proto v pokušení učinit ho svým nástupcem. Zároveň se však nikdy nemůže skutečným mužem číslo jedna stát.

Vladimír Špidla se během své symbiózy se Zemanem zjevně naučil dvě věci: vycházet s Autoritou a zároveň přenechávat na někoho jiného – totiž na Autoritu – jistá nepříjemná rozhodování. To jsou politické reflexy muže číslo dvě.

Muž číslo jedna však odešel: otázka, zda to myslel upřímně nebo ne, je při jeho psychickém ustrojení nezodpověditelná a asi taky irelevantní. Špidla se tedy upnul na Havla a jeho okolí. Tím se Zeman ocitl mimo hru.

Špidla však natolik věřil slovům svého bývalého bosse o odchodu z politiky, že se zapomněl vyrovnat s jeho pohrobky. Zároveň vytvořil – proti Zemanově vůli a v souladu s Havlem – vratkou koalici s KDU-ČSL a US-DEU. Tak destabilizoval vlastní rozdělenou stranu. Následovaly tři vážné politické karamboly.

V krizi kolem povodňových balíčků Špidla z nepochopitelných důvodů velmi přecenil nosnost nesourodého vládního uskupení. Dal tím argumenty svým protivníkům ve straně, kteří si tuto konstelaci nepřáli. Pokus o upevnění spolupráce s US-DEU dodatkem ke koaliční smlouvě je formalita s malým praktickým významem.

Daleko vážnější byly problémy kolem volby prezidenta. Rozpolcenost ČSSD se vyjevila v plném světle. Nejprve nesmyslné vnitrostranické referendum vyřadilo ze hry jediného kandidáta, který měl šanci dostat aspoň v koalici širší podporu, ombudsmana Motejla. Pak následovaly po sobě tři debakly sociálně demokratických kandidátů. To, že se Špidlovi podařilo eliminovat i Miloše Zemana, je sice jeho osobní úspěch, ale zároveň bohužel neúspěch strany (jakkoli by pro ni Miloš Zeman v prezidentském křesle znamenal skutečnou katastrofu). Ve volbě Jana Sokola jako společného kandidáta koalice měl Špidla mimořádně nešťastnou ruku. Navíc se zapletl do přímé podpory Petra Pitharta v druhém a třetím kole první volby a neuspěl. Hlasování o důvěře vládě po Klausově zvolení bylo sice nutné, ale Špidlovu pozici nijak zvlášť neupevnilo. Odvolání ministra Rusnoka působilo malicherně a vzhledem k Rusnokově slabé pozici v ČSSD mnoho neznamenalo.

Třetí Špidlův karambol má již univerzální rozměry. V irácké krizi si vláda i premiér počínali krajně nedůstojně. Pod dvojím tlakem zvenčí a pod vnitřním tlakem improvizované protiamerické lobby (část ČSSD, KSČM a prezident Klaus) ztratilo vládní stanovisko jakoukoli konsistenci. Ve vládě je velké názorové rozpětí, od Rychetského po Svobodu. Premiér se pokouší integrovat obě krajnosti do postoje, jenž se nemůže jevit jinak než jako úplně nesmyslný. Američany přesvědčí o naší nespolehlivosti, Francouze a Němce nezíská.

Před sjezdem ČSSD je Špidlova pozice víc než otřesena. Preference ODS strmě stoupají. Zdá se, že ve straně sílí názor, že současný předseda na obě své funkce nestačí. Ministr Gross s nevelkým nadšením oznámil, že je ochoten kandidovat na nejvyšší funkci. Zároveň si myslí, že by dnes v ČSSD měl funkci předsedy i premiéra zastávat jeden člověk. Hrozí nám jenom pád vlády, nebo předčasné volby? Ty si přece sociální demokraté nemohou přát, je víc než zjevné, že by teď dopadli jako sedláci u Chlumce.

21. března 2003