ARCHIV

Budou se dějiny opakovat?

Demokracie je uspořádání, v němž společnost dokáže spravovat své záležitosti s dosud nejmenší dosaženou mírou násilí. Je to uspořádání vyvážené, a proto taky velmi vratké. Každým okamžikem hrozí, že se dotyčný režim – podobně jako provazochodec na laně – osudově vychýlí na tu či onu stranu a vzápětí skončí s naraženou zadnicí o tři metry níže na tvrdé zemi. Toto nové postavení je pak velmi stabilní. Vrátit se zpátky o tři metry výše bývá velmi obtížné, ne-li nemožné.

Z příměru vyplývá, že demokracie je věc obratnosti politických elit a zároveň i dlouhodobého tréninku. Příznivé mezinárodně politické okolnosti jsou přitom vítány. Není lehké ji zvládnout.

Pěkným příkladem je vývoj střední Evropy (berme ji v širokém slova smyslu, od Balkánu po Pobaltí) po roce 1918. Optimisté tehdy hovořili o světové revoluci, v níž demokracie zvítězila nad teokracií. Vítězné mocnosti (hlavně ty anglosaské) pečovaly o to, aby nově vzniklé malé a střední státy, které s nimi spojily svůj osud a své vítězství, ale i malé následnické státy poražených mocností si osvojily demokracii, kterou vítězové právem považovali za nejvyspělejší politické uspořádání.

Mezi politickou úrovní nových států existovaly jakési rozdíly (daleko více se demokracii dařilo v ČSR, která na válce po všech stránkách vydělala, než v Maďarsku, pro něž znamenala hospodářskou katastrofu a ztrátu čistě maďarských území). Většinou se však podařilo aspoň některé demokratické principy do uspořádání nových malých a středně velkých států implantovat.

Během určité doby se (zase až na výjimky) tyto státy od demokracie odvrátily. Zvolily si stabilnější (tj. násilnější) řešení. Poločas rozpadu středoevropské demokracie obnášel asi deset let. Významným iniciátorem a průvodním jevem těchto změn byla sociální a nacionální demagogie. Vznikly autoritářské státy, jež se pak jeden po druhém staly obětí dvou zrůdných totalitních velmocí, té německé a té ruské.

Po zhroucení sovětského ruského impéria se situace jakoby opakuje: osvobozené země se za podpory Západu spontánně rozhodly pro demokratické uspořádání. Jejich dobrou vůli není slušné zpochybňovat, jejich politická zkušenost s novým pořádkem byla v době převratu stejná, ne-li horší než kdysi. Vnucuje se otázka: bude se opakovat tentýž proces jako v meziválečné době?

V poslední době proběhly ve střední Evropě troje volby: v Polsku, v Česku a na Slovensku. Výsledky jsou na první pohled odlišné (v Polsku vyhrála pravice, na Slovensku levice, v Česku dopadly nerozhodně a rozhodnutí přinese povolební politický boj). Je otázka, zda se tato odlišnost nepřeceňuje. Jak v polském pravicovém, tak ve slovenském a českém levicovém uskupení se prosazuje snaha o omezení vratkosti demokracie za pomoci sociální a nacionální demagogie: proto koalice (otevřené či skryté, ty, co se už uskutečnily, i ty, co se teprve rýsují) s extremistickými stranami nejsou vůbec nelogické. Jistě nesměřují k diktaturám meziválečného typu, ale mohou znamenat omezení občanských svobod, zejména svobody projevu (ať už má jít o nové zákony, nebo prostě o jakousi celonárodní konvenci, že určité věci není radno problematizovat, nebo o obojí). Cílem je o fous méně náročný (a tedy násilnější) způsob spravování společnosti, než je demokracie západního typu. Otázka zní: podaří se ve střední Evropě zachránit demokracii? Bude vítězství autokratických sil jen přechodné? V každém případě jde o hodně. Veřejnost je se změnami dílem srozuměna, dílem si neuvědomuje jejich povahu, dílem je jí to fuk. A to nevěští nic dobrého.

Mladá fronta Dnes 13. července 2006