ARCHIV

Slovensko a my

Zatím jsem se vyhýbal psaní o slovenské politice: jednak ji příliš nesleduji, jednak jsem měl strach, že kdybych snad napsal něco kritického, může to vypadat jako laciné čehúnské machrování. Vznik nové slovenské vládní koalice je ovšem těžko jen tak přejít, protože nějakým způsobem – jak, to se v tuto chvíli těžko odhaduje – ovlivní i českou politickou scénu. Nechci rejpat, snažím se jen porozumět situaci.

Věřil jsem svým slovenským kolegům, když tvrdili, že Fico používá Slotu a Mečiara jen jako klacek, kterým chce přinutit ve skutečnosti reálnější koaliční partnery k větší povolnosti. Nakonec se ale Fico rozhodl taky „pragmaticky“: obrovitý Směr doplnil o dvě marginální politická uskupení, kterým účast ve vládě zajišťuje přežití. Nemohou si vůbec vyskakovat, taky proto, že Ficovi by v takovém případě nic nebránilo v tom, aby se porozhlédl po náhradě, nabídka je na Slovensku o něco pestřejší, než u nás.

Nabízí se jakési srovnání s Rakouskem. Když šel Schüssel do koalice s Haiderem, byla celá Evropa bez sebe pohoršením. Nikdo však nepochyboval o tom, že mezi ÖVP a Svobodnými je propastný rozdíl - a Schüssel Haidera nakonec zničil. Je podobný rozdíl i mezi Ficem a jeho partnery? Není kromě pragmatických ohledů jejich spojení dáno jakousi afinitou, která nemusí být na první pohled a zvenčí patrná? Na odpověď je v tuto chvíli trochu brzo, na otázku ne.

Přestože výběr vypadal na Slovensku pestřejší než v Česku, v podstatě byly jen dvě možnosti, realizovala se ta horší. Koalice Fico – Mečiar – Slota na první pohled připomíná tu polskou, neliší se však příliš ani od projektu menšinového vládnutí Paroubkovy ČSSD s komunistickou podporou. Projektu, který je zatím odložen, což ovšem neznamená, že se dřív nebo později nemůže realizovat. Zde je jakási podobnost české a slovenské situace.

Středoevropské postkomunistické země mají ovšem svá specifika. Na Slovensku se po čase opakuje pád do populismu. V Polsku se pravidelně dostává k moci pravicové seskupení, které se pak během vládnutí úplně rozloží. V Česku se neustále prohlubuje patová situace; souběžně s tím se brežněvovská KSČM více a více integruje do politického systému, stává se jeho respektovanou součástí a každý, kdo se chce prosadit, musí počítat s její benevolencí a pomocí.

Všechny tři stereotypy jsou málo nadějné. Hned na první pohled je ovšem zjevné, že ten český je zdaleka nejhorší.

2. července 2006