ARCHIV

Zlý sen pokračuje

Asi jsem nebyl sám, kdo po vyhlášení definitivních výsledků voleb pocítil jistou úlevu. Jednak se ukázalo, že to s realizací Paroubkova plánu na vládnutí s komunisty v zádech nebude tak jednoduché, jednak - a to hlavně - člověk mohl doufat, že konečně skončila divoká a nechutná předvolební kampaň plná vzájemných podrazů a osočování. Teď bude třeba hledat konsenzus.

Tato iluze trvala jen pár dní.

Není ostatně divu: volby vůbec nic nerozhodly. A tak se předvolební kampaň pozvolna vrací do původní podoby a zdá se, že ji může ještě překonat. O to, čeho se nepodařilo dosáhnout ve volbách, se teď bude usilovat tak říkajíc mimovolebními prostředky.

Trojkoalice utrpěla jakýsi neúspěch při nepodařené volbě poslankyně Němcové za předsedkyni Poslanecké sněmovny. Povahu toho neúspěchu je třeba přesně pojmenovat, je chyba předstírat, že se nic neděje, a je chyba tvrdit, že se děje víc, než se skutečně stalo. Dva hlasy z řad trojkoalice v prvním, jeden v druhém kole jsou signálem její nesoudržnosti: byly to však hlasy proti Němcové, ne hlasy pro Paroubka. Logické by tedy bylo, kdyby trojkoalice do další volby nominovala někoho jiného (jinak bude předstírat, že se nic neděje). Zároveň není důvodu v trojkoalici nepokračovat, i když se tak bude dít za poněkud ztížených podmínek. Paroubek se zjevně domnívá, že má v tuto chvíli jeden až dva hlasy navíc, a začíná na vlastní pěst sestavovat vládu.

Jeho vstřícnosti vůči oponentům by velmi prospělo, kdyby se podařilo ho nějak hmatatelně přesvědčit o tom, že se mýlí. Nejhmatatelnějším (a také velmi riskantním) důkazem je ovšem hlasování o důvěře ve Sněmovně. Trojkoalice si tuhle situaci zavinila sama a sama se z ní musí dostat.

Jakmile se podaří nějakou vládu (byť menšinovou) ustavit, bude v případě pevnosti stovkového bloku nesvržitelná: k vyjádření nedůvěry je zapotřebí sto jedna poslanců. Její možnosti budou samozřejmě omezeny, zároveň bude dobře vidět, co chtěla prosadit a v čem jí opozice zabránila. Už proto je projekt menšinové vlády trojkoalice dobrý: vytváří přehlednou a průhlednou situaci.

Druhým „transparentním“ řešením jsou nové volby. Ať už dopadnou jakkoli, je v podstatě vyloučeno, že by znovu skončily patem. Předtím by asi bylo nutné ustavit nějakou vládu s omezeným mandátem, která by připravila rozpočet na příští rok a zajistila minimální časový odstup.

Špatnou možností je spoluvládnutí ODS a ČSSD, ať už v koalici, nebo nějakou formou „opoziční smlouvy“. ODS bude Paroubkovi vydána na pospas: situace je totiž jiná než v roce 1998, Paroubkovi dnes stačí kromě spolehlivých komunistických poslanců jen jeden hlas navíc, aby mohl vládu omezovat a v případě potřeby svrhnout. Přitom zelení jsou sociálním demokratům bližší než kdysi KDU-ČSL a Unie svobody. ODS by nesla spoluodpovědnost nebo úplnou odpovědnost za vládnutí, ale neměla by odpovídající vládní kompetence. Nekomunistickou opozici by představovaly dvě malé, slabé strany s příliš vyhraněnou orientací (katolická a ekologická). A v případě, že by se ODS a ČSSD dohodly na změně volebního systému, zůstala by napříště ve hře navíc už jen KSČM.

Spoluvládnutí ODS s ČSSD by bylo výhodné pro prezidenta Klause: mohlo by mu zajistit znovuzvolení. Pro ODS by bylo výhodné jen krátkodobě a zdánlivě. A pro českou demokracii by nebylo výhodné vůbec.

Mladá fronta Dnes 3. července 2006