ARCHIV

Projektanti babylonských věží

Mladá fronta Dnes přinesla 21. března zajímavý článek Timothy Gartona Ashe „Písečná bouře a nově rozdané karty“. Autor si je vědom, že se ve světě stalo něco osudového a převratného. Způsob, jak tyto změny vidí a vykládá, je ovšem velmi problematický.

Americké (podle jeho slov „Rumsfeldovo“) úplně chybné pojetí událostí kolem Iráku vypadá prý takto: „Amerika je jedinou supervelmocí… Zemi svobody napadl mezinárodní terorismus. Její povinností je bránit se. V každém případě to skončí tak, že Amerika bude šířit demokracii do míst, jako je Irák, a tak se přičiní o zlepšení světa.“

To je jistě dezinterpretace skutečného problému. Zároveň je to taky dezinterpretace amerického stanoviska, stačí si přečíst projev prezidenta Bushe k zahájení válečných operací v Iráku. Nejde o žádný mezinárodní terorismus, nýbrž o islámský terorismus. Je namířen nejen proti USA, ale proti Západu (proti „křižákům a sionistům“). Fyzicky napadány jsou zatím dvě země, USA a Izrael, ale pokud nepříteli nebude nikdo čelit, Amerika bude neutralizována a Izrael zničen, přijde nepochybně řada i na další.

Spojené státy jsou ovšem supervelmoc. Z toho plynou taky určité závazky. Musí řešit problémy globální povahy: porazit Saddáma, stabilizovat dobytou zemi, zabránit tomu, aby se tam v budoucnu mohl dostat k moci režim ohrožující bezpečnost jejich a jejich spojenců, a navíc přispět ke stabilitě celého středovýchodního regionu. Podle zásad, které sdílejí USA s celým západním světem, by ten nový režim měl být výrazně lidštější než Saddámův. Zde, to připouštím, je jistý problém: požadavek lidštějšího režimu je až na posledním místě, ovšem mezi těmi, co mají být splněny. Zatímco naši bezpečnost máme v okamžiku jejího ohrožení nejen právo, ale i povinnost všemi silami bránit, demokracii v našem pojetí můžeme jen nabízet, ne vnucovat. Poslední slovo o budoucím uspořádání by tedy měli mít sami Iráčané.

Ash zároveň píše: „Je pravda, že je nezdravé, aby jediná mocnost – jakkoli demokratická a vlídná – byla natolik silná, jako jsou dnes USA. Vezměme si za příklad jejich domácí analogii: bylo by pro americkou demokracii dobré, kdyby měl Bílý dům v jakékoli otázce navrch nad Kongresem a ignoroval nejvyšší soud?“

Při protestech proti stávajícímu stavu věcí by se především nemělo zapomínat, že na nynější síle USA se podepsaly i velké západoevropské mocnosti, které mají dnes nejvíc řečí. Pod ochranným deštníkem USA se cítily po dlouhá léta tak bezpečné, že nepovažovaly za nutné věnovat soustavnou (a ovšem nákladnou) pozornost vlastní obraně. Zakrněly jim při tom ručičky a nožičky, takže jediné, čím jsou nyní vybaveny, je velká a svalnatá huba. Hubou ovšem zatím ještě nikdy nikdo žádnou válku nevyhrál, ani proti Saddámovi, ani proti Bushovi.

Ještě zajímavější je, že Ash srovnává soužití států ve světě s rozdělením mocí ve státě. Mezi jedním a druhým je ovšem podstatný rozdíl: vyváženost ve vztazích mezi státy je docela jiné povahy než vyváženost mocí ve společenství, udržovaném pohromadě pocitem sounáležitosti občanů a jejich vůlí spravovat jisté záležitosti společně. Svět zdaleka netvoří jeden celek, svět je rozdělen: my se můžeme a máme snažit toto rozdělení překonávat, ale neměli bychom se živit iluzí, že se nám to jednou zcela podaří. Současní evropští intelektuálové vytýkají americkému prezidentu a Američanům obecně náboženský fanatismus. Přitom sami, aniž by si to uvědomovali, podléhají utopickému radikalismu, jehož přestupními stanicemi byli v minulosti Rousseau, Marx, Lenin a veleknězové stalinismu. A protože neměli příležitost zažít na vlastní kůži realizaci těchto ideálů, přitahují je dodnes. Přitahují snoby, lidi líné myslet, lidi, jejichž ambice jsou větší než jejich intelektuální schopnosti, lidi upřednostňující logiku před mravností. V základech této ideologie je ušlechtilá snaha dotáhnout určité zásady, na nichž stojí západní pojetí svobodné společnosti, do nejčistší, nejdokonalejší podoby. Výsledkem je obvykle pravý opak.

Například: demokracie musí být úplná v demokracii rozhoduje lid a jedině lid, je třeba zlomit moc zkorumpovaných politiků. Uskutečnění této zásady vede k tomu, že moc se vykonává na ulici. Milionová demonstrace je v našich podmínkách schopna svrhnout vládu. Přitom milion voličů představuje necelých třicet mandátů v českém parlamentu. Jakmile ti, co dělají kravál na ulicích, nabudou silovou převahu nad voliči, hroutí se pracně budované demokratické instituce. Ulice je schopna rozbíjet. Na ulici však nelze hledat konsensus nutný k společenským reformám. A protože stávající instituce jsou ochromeny a rozbity, otvírá se prostor pro pár šikovných a cynických manipulátorů s nulovou legitimitou. Je třeba připomenout, že moderní teorie „občanské společnosti“ a hnutí typu „Děkujeme, odejděte“ jsou ve svých důsledcích podobně (i když jistě méně) nebezpečná jako bolševismus, nejklasičtější příklad toho, kde končí radikální „přímá demokracie“ v tomto pojetí.

Nebo: Je třeba z mezilidských i mezistátních vztahů zcela a důsledně odstranit veškeré násilí. Nejdůslednějšími zastánci této teze jsou samozřejmě všichni násilníci, protože jim velmi usnadňuje práci. Násilníci se s pacifisty velmi snadno shodnou na tom, že pacifisté nesmějí používat násilí. Odtud široká podpora, jíž se v západoevropské veřejnosti těšily nejrůznější vyčůrané ruské návrhy na odzbrojení (rozuměj odzbrojení Západu) v době studené války.

Nebo: Všichni mají právo na sebeurčení do nejzazších důsledků. Výsledkem je anarchie, v jejíchž kalných vodách pak mohou lovit ti, kteří uznávají právo sebeurčení jen pro sebe samé a na úkor všech ostatních. Tak byla KSČ v době mezi dvěma světovými válkami zastánkyní „práva národnostních menšin na sebeurčení až po odtržení“ (což ji nebránilo od poloviny čtyřicátých let provozovat krajně šovinistickou politiku).

Nebo, a tím se dostáváme zpátky k Ashovi: všechny státy, od nejmenších po největší, jsou si rovny. Důsledkem je úporná snaha těch, co jsou o něco menší než největší,o to, aby se s pomocí slabých a bezmocných ty největší staly menšími a oni většími. Na údělu slabých a bezmocných se tím ovšem nic nezmění, naopak: rozkolísání světového uspořádání odnesou především oni. Rozdíly mezi silnými a slabými lze zmírňovat v duchu rovnoprávnosti. Realisticky vzato, rovni si ovšem nejsou a nebudou, jinak by rovnoprávnosti, která má vyrovnávat handicapy, nebylo zapotřebí.

A korunou všech těchto jurodivých představ je pojetí světa jako proorganizovaného univerza, která probleskuje Ashovým srovnáním vztahů mezi vyvařováním v mezinárodních vztazích a vyvažováním mocí ve státě. Svět zdaleka nepředstavuje jednotné společenství, připravené upravovat své vztahy podle principů, jež jsou plodem společné vůle. Odtud utopičnost představ o budování jakési celosvětové jurisdikce – podle klausovské zásady, že konvoj vozidel se řídí podle toho nejpomalejšího, bude vždy vystavena nebezpečí, že se nakonec stane nástrojem barbarství a zaostalosti. A při budování nadstátních politických útvarů v situaci, která pro ně není příliš zralá (nynější EU je dobrý příklad) je nutno počítat s nepříjemnými peripetiemi. Nejspolehlivější způsob, jak nějakou po dlouhá léta pracně budovanou instituci pohřbít, je začít ji stavět do podoby babylonské věže. Evropští intelektuálové mají ovšem ve stavbě babylonských věží velkou zálibu. Přirozený důsledek stavby babylonské věže je ovšem ztráta schopnosti komunikovat a v důsledku toho ztráta pudu sebezáchovy – dnešní západní svět o tom vydává smutné svědectví.

22. března 2003